Člověk má rád společnost. Mnohým nestačí ta lidská a jiní jí zas mají „plné zuby“ a proto si ti i oni pořizují živé tvory – rostliny a zvířata. Květiny jsou pohodlnější – nikam neutečou, nedělají loužičky a vyžadují většinou jen velmi málo péče. Zvířata jsou náročnější, ale také zajímavější. Můžeme od nich čekat různá překvapení a hlavně nějakou zjevnou reakci na naše slova, gesta nebo jen pouhou přítomnost. Někde uprostřed jsou rybičky v akváriu. Je velmi nepravděpodobné, že se zaběhnou jako pes (ale taky nikdy nebudou aportovat nebo podávat packu) nebo že zalezou pod křeslo a rozkoušou ho jako křečci (ale také se s nimi nemůžeme pomazlit). Na druhé straně se hýbou víc než kytka v květináči, schovávají se nebo naopak předvádějí svou krásu, neruší žádnými zvuky, a tak je mnozí považují za ideální domácí zvířata.
V jedné rodině si pořídili veliké akvárium s veškerým příslušenstvím, rostlinami a spoustou všelijakých rybiček. Zpočátku věnovali jejich pozorování mnoho času, později už méně, ale i tak bylo akvárium součástí jejich domova a neradi by se ho vzdávali.
Lidé pozorovali rybičky a vůbec je nenapadlo, že také oni jsou pozorováni rybičkami. A tak dělali věci a říkali slova, kterým by se vyhnuli, kdyby věděli, že je někdo sleduje. Rybičky z toho byly zmatené. Jejich lidé se někdy srdečně bavili a jindy rybičkovsky mlčeli, někdy se usmívali jako Sluníčko a jindy se mračili jako ten nejčernější mrak, někdy jedli společně a jindy každý zvlášť, někdy jich bylo kolem plno a jindy se nikdo neobjevil celý den, někdy zpívali a jindy někteří z nich plakali, někdy spolu hovořili tiše a vlídně a jindy na sebe zuřivě křičeli. Lidé jsou takoví, ale rybičky tomu ani za mák nerozuměly. Mezi nimi vládnul pevný řád. Věděly, která má plavat u dna, která nahoře a která má nenápadně vykukovat za kamenem nebo zpod kořenu. Když byl čas krmení, pluly se najíst všechny. Žádné zmatky, žádné nepředvídatelné změny, žádné hádky se mezi nimi nevedly.
Rybičky namáhaly své mozečky bádáním nad lidským jednáním. Došly k závěru, že to není v pořádku, když se lidé stále mění své chování. Nemůže to přece být pokaždé správně.Ryba je buď ve vodě nebo na suchu. Jednou je to dobře, podruhé špatně. S lidským jednáním to přece musí být stejné. Ale co je u lidí správné a co špatné? Rybičky bádaly dál a došly k závěru, že správné je, aby se lidé na sebe usmívali a mluvili spolu klidně a vlídně. Vždyť i rybičky jsou spokojené a je jim dobře, když je neohrožuje žádný dravec a ony se nemusí bát a ukrývat a mohou klidně plout jedna vedle kterékoli druhé a radovat se z toho.
Zbývalo už jen přijít na to, jak lidi naučit, aby si zbytečně nekomplikovali život a místo toho si dělali radost. A rybičky na to přišly. Naučily se připlout ke stěně akvária tak, aby jejich tělíčka dohromady vytvořila srdíčko. Kdykoli bylo mezi lidmi „dusno“, zaujaly tuto formaci. Pár dní to trvalo, než si toho lidé všimli. Nejprve to brali jako zajímavou náhodu, ale když se to opakovalo při všech hádkách a neshodách nebo jen při špatné náladě někoho z nich, začali nad tím přemýšlet. Časem se k sobě naučili chovat vlídně a laskavě, i když jim zrovna nebylo dobře nebo měli jiný názor než ostatní. Rybičky mohly pracně naučenou sestavu zapomenout a už se nemusely ničemu divit, protože v rodině jejich lidí trvale vládla láska.
Text P. Václava Trmače.
Další texty:
Dne narození
