Biskupství brněnské

Biskup Konzbul: Když je mela, na anděly není čas

Ilustrace
9.4.2022

Přinášíme zamyšlení pomocného biskupa Pavla Konzbula ke 100. výročí úmrtí blahoslaveného Karla I., které vydává Katolický týdeník (č. 15).

Začteme-li se do knihy amerického diplomata Henryho Kissingera s názvem „Umění diplomacie od Richelieua po pád berlínské zdi“, tak v ní lze postřehnout autorův názor, že rakouští císaři byli zásadoví v provádění vůle Boží, a proto žádnou válku nikdy nevyhráli. Myslím, že jistým potvrzením této domněnky je i život blahoslaveného císaře Karla I.
V historickém líčení jeho výchovy se setkáváme především s jeho matkou, arcivévodkyní Marii Josefou Saskou, která se vyznačovala zbožností, smyslem pro rodinu a pro charitu. V tomto duchu vychovávala i své dva syny Karla a Maxe. Denně navštěvovala mši svatou a syny brávala s sebou. Habsburská zbožnost byla obecně tvořena třemi pilíři: mariánskou úctou, úctou ke svatému Josefovi a uctíváním svatého Kříže. K poctě Matky Boží byla v monarchii založena řada poutních míst, mezi nimi bylo dominantní Mariazell. Císařovna Marie Terezie zde byla u prvního svatého přijímání a císař Karel se sem odebral hned po svatbě se svojí manželkou Zitou, aby požádal Matku Boží o ochranu. Karel se každý večer modlil růženec a každý den ráno se účastnil mše svaté. Je zajímavé, že významné události jeho života připadaly většinou na den zasvěcený Panně Marii.

Všechny děti Habsburků dostávaly jako jedno z křestních jmen také jméno Josef nebo Josefína. Osud svatého Josefa v dějinách církve připomíná nápadně i osud císaře Karla I. Dlouhou dobu byl totiž posmíván. Z Origenovy „Obrany proti Celsiovi“ víme, že se Josefovi lidé posmívali jako oklamanému manželovi. Ježíšovu pěstounovi se začalo blýskat na lepší časy až v novověku. Jeho „sledovanost“ šla prudce nahoru po třicetileté válce. Vesnice byly zničené, pole neobdělaná a lidé chtěli mít od války konečně pokoj. A tak ocenili tichost a pracovitost svatého Josefa, barokního patrona české země. A to už jsme u Habsburků, kteří se tak v přeneseném slova smyslu stali jeho dobrodinci.
Karlova manželka Zita byla sedmnáctým dítětem svého otce, vévody parmského, a od dětství byla velice starostlivá. Pečovala především o mladší a o mentálně postižené sourozence. Soucit, empatie a zbožnost byly její devizou. Vyznačovala se také úctou k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Její manželství s Karlem bylo netypické v tom, že Zita se aktivně zapojovala do politického rozhodování svého manžela.

A tak matka, zbožnost rodu a manželka jsou tři důležité prvky v duchovním životě císaře Karla. Positio pro jeho blahořečení obsahovalo také tři stěžejní body: mírové úsilí, sociální zákonodárství a hlubokou zbožnost. Kdysi jsem slyšel rčení: „Když je mela, na anděly není čas.“ A tak císař Karel ztratil trůn, musel odejít do exilu a umřel ve vyhnanství. I on se vlastně stal válečnou obětí.

Učitel církve Tomáš Akvinský v pojednání „De regimine principum“ říká: „Král má právo očekávat odměnu od Boha.“ Domnívám se, že tato slova platí dvojnásob právě o císaři Karlovi. Pohled na jeho život svědčí o tom, že lidské odměny zde na zemi za jeho upřímné a dobře myšlené úsilí na císařském trůnu byly opravdu skrovné, ba spíše se pohybovaly, řečí burzovních makléřů, v záporných číslech. O to větší odměny se mu dostává na věčnosti, neboť „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, a člověk ani nepomyslil na to, co všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují.

Pavel Konzbul, brněnský pomocný biskup