Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13.5.609. Avšak křesťanský Východ slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. V syrském obřadu se slavil v době velikonoční a v byzantském obřadu na první neděli po Seslání Ducha Svatého.
Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1.11. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Papež Řehoř IV. ho stanovil závazně pro celou církev na 1.11. (roku 835). Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do "nebe", to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe "otevřel".
Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).
Památka všech zemřelých lidově označovaná "Dušičky" je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi "očišťování". Církev - s odvoláním na některé biblické texty - nazývá toto konečné očišťování "očistcem". Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1.11. se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den. Její veřejné slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z francouzského Cluny po roce 998. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé. Tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil ho pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Od roku 1915 bylo toto dovolení rozšířeno na celou církev.
V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci a svícemi, které jsou symbolem života a modlí se za mrtvé. V minulosti se v některých vsích na českém a moravském venkově peklo zvláštní pečivo zvané "dušičky", jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudí lidé.
Zpracováno podle Misálu a Křesťanství od A do Z (vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří).
