Do první světové války jednoznačně převládalo na území českých zemí soukromé vlastnictví lesů (80 %). Obce vlastnily deset procent, církve osm procent a stát, nadace a společenstva dvě procenta lesů.
Do této struktury vlastnictví lesů významně zasáhla pozemková reforma, realizovaná v letech 1919 až 1939. Nejvíce postihla majitele lesů nad deset tisíc hektarů, majetek císařské rodiny byl konfiskován celý. Převzatá půda zůstala zčásti ve státním vlastnictví, zčásti byla přidělena především obcím a lesním družstvům obcí. V roce 1937 stát vlastnil 367200 hektarů (15,5 %) lesů, nadace 23500 hektarů (1 %), obce 319400 hektarů (13,5 %), společenstva 42200 hektarů (2 %), lesní družstva 6100 hektarů (0,25 %), lesní družstva obcí 39300 hektarů (1,8 %), církve 187200 hektarů (8 %) a soukromí majitelé 1384000 hektarů (58,4 %) lesa.
V době okupace Československé republiky Němci začal naprosto zásadní proces vlastnických změn, který pokračoval po únoru 1948 a skončil až v 60. letech zestátněním 95,8 procenta lesů.
Rok 1989 nastartoval opět výrazné změny ve vlastnictví lesů. Na základě přijatých zákonů č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a č. 172/1991 Sb., o navrácení majetku obcím, a jejich dalších novelizací, započal restituční proces, kterým byly částečně zmírněny některé majetkové křivdy způsobené komunistickým režimem. V roce 2005 byly tedy jednotlivé vlastnické kategorie lesů rozděleny takto: stát 59,8 procenta, soukromí vlastníci 23,2 procenta, obce 15,5 procenta, lesní družstva 1 %, kraje 0,2 procenta a veřejné vysoké školy 0,3 procenta. Zbývalo navrátit ještě asi 160 tisíc hektarů lesů, na něž byly vzneseny restituční nároky a cca 170 tisíc hektarů církvím.
Z výše uvedeného vyplývá, že stát v samotném jeho počátku vlastnil naprosté minimum lesních pozemků. Většina lesů byla na stát převedena nedobrovolně. Počínání státu se tedy dá označit i jako loupež. Bylo dokonce uplatněno násilí – odsun za hranice státu i fyzická likvidace.
Téměř veškeré současné mýtní porosty byly založeny soukromým sektorem.
O tvrzení, že v případě navrácení majetku církvím, se jedná o největší „tunel” v dějinách samostatné České republiky lze tedy s úspěchem pochybovat.
Za posledních dvdacet let žijeme v tržním hospodářství a stát vlastní a užívá cca 60 % veškerých lesních pozemků a porostů na území České republiky. Jak asi takový trh v lesním hospodářství funguje? Stát jako dominantní vlastník diktuje trhu své podmínky i ceny. Není tedy možné nalézt skutečnou cenu dřeva ani skutečnou cenu prací v lese.
(Co se týká majetkové struktury, tak v okolních zemích ani v severských státech ni cpodobného nenajdeme: Švédsko – stát vlastní 19% veškeré lesní půdy, Finsko – 23%, Rakousko – 17%, Německo – 18%, Francie – 10%, Belgie – 10% ...)
Tuto, v tržním prostředí abnormální, situaci pouze kosmeticky upraví smysluplné navrácení církevního majetku a provedení arondací odloučených částí lesa do výměry 10 hektarů dle zákona č. 95/1999 Sb., o privatizaci státní půdy. Výměra státních lesů ovšem ani po těchto krocích neklesne pod 50% celkové výměry lesů ČR.
Podle mého názoru by stát neměl vlastnit rozsáhlý majetek ani podnikat, ale pouze vytvářet podmínky pro podnikání. Měl by pouze vybírat daně a zajišťovat vymahatelnost práva. Stát by měl být chudý, bohatí mají být jeho občané.
Jediným zásadním řešením problematiky monopolu státu na trhu v rámci lesního hospodářství je další privatizace lesů na výměru před rok 1939, minimálně však pod 1/3 celkové výměry lesů. Státu by měly být ponechány především lesy ochranné a lesy zvláštního určení.
Privatizací by došlo k zajištěním tržního prostředí, k získání finančních prostředků na restituce církevního majetku a konečně k vyřešení problematiky velkých tendrů u LČR s. p.
Další aktuality:
Generální sekretář ČBK k odblokování majetku (31.5.2016 | )
