Biskupství brněnské

S. M. Marie Rosa Vůjtěchová, CSC

21. října 1876 narozena ve Voboře u Radobytce (okres Písek)

5. 9.1945 zemřela v Rajhradě u Brna

Postulátorka S.M. Františka Elena Sebíňová, CSC

Marie Rosa Vůjtěchovástav připravuje se oficiální zahájení kauzy

Životopis Matky Marie Rosy Vůjtěchové, CSC

Zpracovala: S.M. Františka Elena Sebíňová

Matka Rosa se narodila 21. října 1876 v jihočeské vesnici Vobora u Radobytec, okres Písek. Při křtu dostala jméno Barbora. Její rodiče, Jan a Anna, měli deset dětí, z nichž některé zemřely v útlém věku. Byli velmi zbožní a zejména matka Barboru brzy vedla k modlitbě a k osobnímu vztahu k Bohu Otci, kterému sama svěřovala své starosti a trápení. Malá Barunka měla ve své mamince vzor tichosti a odevzdanosti do vůle Boží, přirozeně si osvojovala ducha modlitby. Když ve dvanácti letech mohla jít poprvé ke svatému přijímání, vyprosila si u pana kaplana, aby směla každý týden přijímat Eucharistii. Bylo to tenkrát dosti neobvyklé, zvláště u dítěte. Již tehdy si malá Barbora uvědomovala ošklivost hříchu a velmi prožívala utrpení, které na sebe vzal Ježíš Kristus, aby lidi osvobodil z jeho područí. „Ještě větší trápení nastalo, když jsem se dověděla, co ten dobrý Pán Ježíš vytrpěl bolesti. Bylo mi ho tak líto! Ráda bych mu byla pomohla. Myslila a cítila jsem to tak, že ještě pořád trpí. Byla jsem moc citlivá a nemohla jsem to snášet. Začala jsem přemýšlet, co bych mu za to dala.“ (Vlastní životopis Matky Rosy)

Barbora zjistila, že ne všichni mají Pána Boha stejně rádi jako ona, což nemohla pochopit, a tak se nikomu již nesvěřovala. Neuzavřela se ale do sebe a to, co načerpala v modlitbě, se snažila rozdávat svým bližním. Již tehdy byla známá svou láskou k chudým, kterým směla nosit jídlo.

V tomto věku se rozhodla, že svůj život dá plně Bohu. Ve svém dětském rozumu nechápala, že se jako děvče nemůže stát knězem. Od matky se ale po mnoha dotazech dověděla, že děvčata svůj život mohou obětovat službou a modlitbou v klášteře. Sice si nedovedla nic představit pod slovem „klášter“, ale od té doby si byla jista, že to bude její cesta. Rodiče z této myšlenky nebyli nadšeni.Na doporučení pana kaplana jí poslali do Prahy do Mariánského ústavu, který vedly řeholnice, a tak si Barbora myslela, že se konečně octnula v klášteře. Byla velmi zklamaná, když zjistila, že je pouze chovankou. Útěchou jí bylo, že pod vedením sester mohla vést pravidelný duchovní život, i když ne takový jaký by si přála. Díky sestrám se také seznámila s otci jezuity. Již první setkání ji naplnilo obdivem k řeholníkům, v jejichž řadách o mnoho let později našla rádce a spolupracovníky pro své dílo.

Jako chovanka si však Barbora připadala nenaplněná a z ústavu utekla. V kostele jezuitů se náhodně seznámila s jednou zbožnou dámou, která si ji, se souhlasem rodičů, vzala k sobě jako schovanku. O několik měsíců později jí zpovědník na opakované naléhání schválil odchod do kláštera. Představená sester boromejek se nechala uprosit, a ačkoliv Barboře bylo pouhých patnáct let, byla přijata do čekatelství.

Sestry v té době měly široké pole působnosti od ošetřování nemocných po výchovu dětí. Barbora během čekatelství získala zkušenosti v psychiatrické léčebně, při ošetřování starých a nemocných, také se krátce starala o nemocné cholerou. Práce u nemocných, ač byla velmi náročná, se jí zalíbila, a tak se rozhodla, že se zařadí mezi pomocné sestry-ošetřovatelky.

V roce 1893 oblékla řeholní roucho sester boromejek a přijala jméno sestra Marie Rosa. Do noviciátu s ní nastoupila i její rodná sestra Marie jako s.Angela.Během noviciátu, který tehdy trval šest let, sestra Rosa vystřídala mnoho míst (Lambach v Horním Rakousku, Kalsburg, Vídeň, Dačice a znovu Praha). Měla na starosti především soukromé ošetřování nemocných, nejraději se věnovala chudým pacientům. V roce 1899 složila časné sliby, které každý rok obnovovala.

Ač se zdálo, že je sestra Rosa spokojená ve svém povolání, v jejím srdci byla touha po přísnějším životě. Chtěla žít v modlitbě a sebezapření, být obětí lásky zcela strávenou pro potěchu trpícíhoJežíše, a pro spásu duší.Cítila zvláštní touhu být apoštolem chudých a opuštěných. Tento neklid ji stravoval 18 let, myslela si, že je to pokušení proti povolání.

V roce 1911 byla sestra Rosa přeložena do Brna. Zde se věnovala ošetřování chudých nemocných v rámcidobročinného Spolku sv. Josefa. Brno mělo tehdy ve svých okrajových částech mnoho dělnických kolonií, ve kterých žili lidé ve velmi nuzných materiálních, sociálních a zejména bídných duchovních podmínkách. Kromě ošetřování se sestra Rosa věnovala katechezi. Připravovala dospělé k přijetí svátostí a učila děti základům víry.

Sestra Rosa využila úzké spolupráce s brněnským biskupem Pavlem Huynem, který byl protektorem spolku, a svěřila se mu se svou touhoužít v přísnějšímspolečenství a věnovat se výlučně bezplatnému ošetřování nemocných. Biskup byl potěšen a taky překvapen, neboť se sám již dlouhou dobu zaobíral podobnou myšlenkou. Chtěl založit smírnou kongregaci a teď mu bylo jasné, že sestra Rosa je ta, která mu s realizací pomůže.

Při návštěvě ad limina apostolorum v roce 1913 biskup Huyn informoval o novém projektu papeže Pia X., jenž dal ústní souhlas k založení nové řeholní rodiny. Společenství tedy mohlo přijímat čekatelky. S. Rosa s dovolením svých představených dále působila ve spolku sv. Josefa a mohla pomáhat s formací prvních kandidátek.

Vznikající kongregace měla mnoho dobrodinců, ale také mnoho odpůrců. Přišla 1. světová válka a podmínky na rozvoj se zhoršily. Biskup Huyn se snažil obstarat čekatelkám hmotné zajištění a s. Rosa se starala o jejich duchovní růst. Pracovala na prozatímních stanovách, s čímž jí pomáhal P. Bernard Šustek OSA, první superior sester.

3. prosince 1915 přišlo úřední povolení z Říma k založení nové kongregace. S. Rosa 14. května 1916 oblékla jako první hábit sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova a složila časné sliby. Papežským dekretem byla ustanovena za generální představenou. O rok později měla kongregace již deset sester.

Během války sestry vypomáhaly s ošetřováním v lazaretech. Po válce začaly postupně se svojí vlastní činností. Situaci svých klientů se snažily řešit komplexně – pečovaly o nemocného jak po stránce zdravotní, tak i sociální a duchovní. Uvařily i uklidily, kde to bylo zapotřebí, nebo se nemocné matce postaraly o děti. Z prostředků Spolku pomáhaly těm nejbídnějším i materiálně. Jejich vnější činnost se stávala branou k duším – příležitostí k mimořádně plodné evangelizaci. Matka Rosa je vedla k tomu, aby jejich činnost vycházela z hlubokého sjednocení s Bohem. V klášteře panovalo mlčení, chudoba a přísně se dodržovala klauzura. Náročnost života v nové kongregacipřitahovala další zájemkyně a brzo bylo třeba obstarat větší dům. Po delším hledání získaly pozemek v Rajhradě. V roce 1924 začala stavba mateřince, který byl dokončen roku 1929.

Meziválečná léta byla dobou slibného rozvoje kongregace. Do začátku 2. světové války čítala více než 100 sester. Matka Rosa se snažila vyhovět všem, kteří žádali o její sestry. Již roku 1923 začaly sestry působit v Praze. Do roku 1945 stačila Matka Rosa založit celkem čtrnáct filiálních domů.

Klášter v Rajhradě sloužil také jako exerciční dům. Každý rok proběhlo několik turnusů – pro kněze, dívky, ženy. Sestry se o ně pečlivě staraly a Matka se snažila zajistit kvalitní exercitátory (P. Braito OP, P. Dacík OP, P. Kubeš SJ, P. Stork SJ, P. Horák OSB).

Během války se sestry i nadále s obtížemi mohly věnovat své činnosti. Nejtěžší období nastalo až v letech 1943 – 1945. V roce 1943 musely do kláštera v Rajhradě přijmout asi 120 nemocných z nemocnice Milosrdných bratří v Brně.

Když se blížila fronta, němečtí důstojníci vniklinásilně do kláštera a na věž kostela vyvěsili německé prapory. Rusové se domnívali, že je v klášteře německé vojsko a klášterdlouho bombardovali. Klášter byl silně poškozen, druhé poschodí bylo proměněno v rumiště, zřítil se i strop kostela. Matka Rosa sdělila sestrám shromážděným vprovizorním krytu, že nabídla za jejich záchranu Bohu svůj život.

Když fronta přešla, všechny sestry vyvázly zdravé, přesto, že jak v Rajhradě, tak na filiálkách se mnohé z nich octly během přechodu frontyve smrtelném nebezpečí. Nikdy nepochybovaly o tom, že Pán Bůh přijal oběť jejich představené za ně. V květnu musela Matka Rosa ulehnout, po krátkém zotavení se její nemoc zhoršila, a tak v červnu byla převezena do nemocnice v Brně. Ani lékaři již nemohli pomoci, a tak si sestry Matku odvezly, aby zemřela doma v Rajhradě. 3. září upadla do agonie. Zemřela 5. září 1945 v kruhu svých sester za zpěvu oslavného hymnu Te Deum.

 Klášter Rajhrad

Publikované životopisy Matky Rosy:

Josef Koláček TJ, Rosa, Řím 1990

Františka Sebíňová, Tajomná radost, Vydavateľstvo LÚČ, 2001
 

Přehledy bohoslužeb v brněnské diecézi

Stálá zpovědní služba v Brně

Duchovní služba v nemocnicích

Puls

Výroční zprávy

Jak dále? (po majetkovém narovnání)

Odběr RSS - Aktuality

Církevní budovy