Zemřel kardinál Dominik Duka 

Dominik Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové. Vystudoval tamní Gymnázium J. K. Tyla, další studium mu bylo z tzv. kádrových důvodů znemožněno, vyučil se tedy strojním zámečníkem. Na studia bohosloví do Litoměřic byl přijat v roce 1965, o tři roky později tajně vstoupil do dominikánského řádu. Na kněze jej v roce 1970 vysvětil kardinál Štěpán Trochta. Působil pak několik let v pohraničních farnostech pražské arcidiecéze. Státní souhlas k vykonávání kněžské služby mu byl odňat v 1975 – Dominik Duka i nadále žil řádový život, studoval a organizoval náboženskou činnost mladé dominikánské generace. V roce 1981 byl odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“ a vězněn v Plzni-Borech. 

Provinciálem českých resp. československých dominikánů se stal ještě za totality, ve funkci zůstal až do roku 1998, kdy byl papežem Janem Pavlem II. jmenován sídelním biskupem královéhradeckým. Biskupské svěcení přijal 26. září 1998 z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška. Během svého působení v Hradci založil například Diecézní církevní soud, teologický institut nebo církevní gymnázium ve Skutči. Čtyři roky působil také jako apoštolský administrátor litoměřické diecéze. Do čela pražské arcidiecéze byl jmenován v roce 2010 papežem Benediktem XVI – v tomto úřadu sloužil do roku 2022. Kardinálem byl jmenován 18. února 2012. 

Dominik Duka je držitelem řady ocenění a vyznamenání – v roce 2001 obdržel Medaili za zásluhy o Českou republiku od tehdejšího prezidenta Václava Havla, s nímž jej pojila společná vězeňská zkušenost z plzeňské věznice (sdíleli spolu jednu celu). Prezidentem ČR byl oceněn ještě jednou, v roce 2016 Řádem Bílého lva. Dominik Duka je autorem řady knižních publikací (Zápas o člověka, Škola vnitřní modlitby aj.), studií a článků v domácích i zahraničních sbornících a tisku, významně se autorsky podílel na překladu Jeruzalémské Bible. 

Vzpomínku na zesnulého kardinála připojuje emeritní brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle: „S kardinálem Dominikem Dukou nás spojoval fakt, že naši otcové byli v nemilosti komunistického režimu, nemohli jsme studovat a pracovali jsme v dělnických profesích. Takže naše cesty ke kněžství nebyly jednoduché ani přímočaré. Dominik byl v kněžském semináři spolužák mého bratra Karla, ale blíže jsme se poznali, když byl představeným dominikánů a já rektorem kněžského semináře v Litoměřicích. Jeho poměrně náhlý odchod mne zaskočil. Modlím se za něj.“

R.I.P.