"Věřím, že když budeme mít v sobě ukotvené vědomí svého kněžství, toho že jsme Kristovi vyslanci, že máme naději v popisu práce, a podle toho taky budeme žít, tak už tím samotným uděláme hodně," říká loni vysvěcený kněz naší diecéze P. Daniel Martinek.

P. Daniel Martinek pochází z Brna, kde absolvoval osmileté gymnázium. Poté pokračoval ve studiu v semináři v Olomouci, kde strávil dva roky. Následně odešel na další tři roky studovat do Říma. Kněžské svěcení přijal před necelým rokem, 22. června 2024 v brněnské katedrále. Jeho prvním kaplanským místem je ve farnostech Velké Meziříčí, Bory a Netín. Jak vzpomíná na první momenty v nové farnosti? Jaká měl před svým svěcením od kněžství očekávání a co mu uplynulý rok přinesl?

Před necelým rokem (červen 2024) jste prožil kněžské svěcení a nyní působíte jako kaplan ve farnostech Velké Meziříčí, Netín a Bory. Vzpomenete si ještě, s jakými pocity jste se do farnosti v létě stěhoval a jak vás farníci jako novokněze mezi sebe přijali?

Všechno to bylo docela rychlé. Tady se o prázdninách dělá hodně akcí, do toho spousta nových lidí a ve všem se člověk musí nějak zorientovat… Nicméně neřekl bych, že jsem kvůli tomu prožíval takové to zoufalství z toho, jak je všechno nové. Prostě jsem nějak naskočil a snažil se jet. A co se týče přijetí, tak v tom jsem žádný problém nevnímal. Možná i díky svému předchůdci otci Janovi, který mě v klidu a trpělivě uváděl do tajů těchto farností a snažil se mě co nejvíc seznamoval s místními.

Co vám první rok v kněžské službě dal a je něco, o co jste naopak přišel? Naplnila se vaše očekávání – pokud jste nějaká měl?

Vzhledem k tomu, že je to první rok této služby, tak mi přijde, že snad každý den mi dává něco nového. Už jenom to množství pohledů na svět, které člověk poznává tím, jak se potkává s různými lidmi. Jinak nevím, o co bych měl přijít. Myslím, že člověk do toho tak nějak musí jít s tím, že prostě některé věci mít nemůže, takže určitě nevnímám, že by mi kněžství něco bralo. Pokud něco nemám, pak je to proto, že jsem se prostě takto svobodně rozhodl, a že má volba určité věci předpokládá. Takže svádět to na kněžství by bylo pokrytecké. A očekávání jsem určitě nějaká měl. Minimálně jedno. Totiž, že to bude krásné. A Bohu díky se naplňuje.

Být knězem často vyžaduje práci „na více frontách“. Se kterými povinnostmi kněze jste se zatím nejlépe sžil a které jsou pro vás naopak náročnější?

Asi nejlépe se sžívá s tím, co je pro kněze tak nějak nejvlastnější. A to vysluhování svátostí. Samozřejmě člověk cítí respekt, když má v neděli mluvit ke stovkám lidí nebo když sedí ve zpovědnici a naslouchá lidským těžkostem. Ale zároveň je to něco, s čím od začátku počítá, a kde je jasně dané, že je to Bůh, který v tom všem působí. Pokud kněz přijme svou roli, že totiž jedná v zastoupení Krista, pak do toho může jít s klidnou myslí, protože ví, že na něm to nestojí. Naopak nejtěžší pro mě bývá to, když musím rozlišit, kolik čemu věnovat času. Někdy mi přijde všechno tak důležité a někdy zase všechno tak banální. Problém je, že to často měřím tím lidským kritériem efektivity a produktivity. Bůh má ale jiná měřítka, a ta bych se rád naučil více vnímat a lépe aplikovat.

Studoval jste na kněze jak v Česku, tak v Itálii, v Římě. V čem si myslíte, že pro vás bylo přínosné studovat v zahraničí a vnímáte nějaký rozdíl mezi formací kněží u nás a v Itálii?

To, co dá člověku studium v zahraničí asi nejvíc, je ten úžasně široký rozhled. Studujete s bohoslovci ze všech kontinentů a zjišťujete, že to, co je pro vás absolutně nemyslitelné, je jinde úplně normální a to, co si jiní nedokážou ani představit, vy děláte běžně. Ne snad, že by člověk měl všechno nějak slepě přebírat, ale aspoň začne mít nad spoustou věcí určitý nadhled. Nespornou výhodou je určitě i blízkost papeže, kterou člověk v Římě silně vnímá. A nakonec i fakt, že díky dalšímu cizímu jazyku se otevírají nové možnosti zdrojů, ze kterých se dá čerpat.

Potkáváte se se spolužáky ze semináře? Sdílíte nějakým způsobem společně svoje pastorační zkušenosti?

Samozřejmě. Bez toho by to asi nešlo. Kněžské společenství je nutné pro to, aby se z člověka nestal podivín. Protože nikdo jiný se vám netroufne vysmát tak jako právě spolužák ze semináře. A to je moc důležité, jinak bychom byli příliš vážní a připadali si příliš důležití. Ale samozřejmě se i vzájemně podporujeme, sdílíme zkušenosti, modlíme se spolu atd. To všechno k tomu taky patří.

Co osobně vnímáte jako největší úkol pro kněze/faráře v naší církvi?

Být prostě normální, ne? Jakoby pořád hledáme, co bychom měli dělat, kde víc makat, co víc promýšlet, na co se víc soustředit. Teď to nechci nějak shazovat, taky si myslím, že je nutné věci dobře promýšlet, od toho máme rozum. Jen chci říct, že někdy je potřeba nechat nějaký prostor tomu být jednoduše knězem. Kolikrát člověk pocítí vděčnost od lidí za to, že s nimi prostě jenom byl. A z nějakého záhadného důvodu to často stačí. Věřím, že když budeme mít v sobě ukotvené vědomí svého kněžství, toho že jsme Kristovi vyslanci, že máme naději v popisu práce, a podle toho taky budeme žít, tak už tím samotným uděláme hodně.

Můžete prozradit, jakým způsobem odpočíváte, čerpáte sílu?

Buď právě v kněžském společenství nebo tak, že zkrátka odjedu z fary a dělám úplně cokoli, klidně i nějakou práci. Prostě přepnu do režimu, kdy vím, že nemusím nic řešit a nikam spěchat, a to mi stačí.

Našli jste chybu nebo máte jinou otázku?