Těším se na práci s mladými lidmi. Novým kaplanem na Biskupském gymnáziu bude P. Tomáš Zámečník
Rozhovor vzniká krátce po tvém návratu z farního tábora, který byl letos zaměřen na naše blahoslavené Jana Bulu a Václava Drbolu. Můžeš čtenářům přiblížit, jak tábor probíhal a jak jste na něm tohle velmi aktuální téma zpracovali?
Naším záměrem bylo předat dětem příběh obou kněží tak, aby co nejvíc pronikli do toho, co se tehdy dělo. Nejdřív jsme byli farníci Jana Buly a Václava Drboly, prožívali jsme dobu komunismu se vším, co k tomu patří – byli jsme třeba i pronásledovaní, na faru přišla STB a tak podobně. A potom ve druhé části tábora jsem se stali postulátory beatifikačního procesu, takže jsme byli například na audienci u papeže, snažili jsme se sbírat informace o obou kněžích tak, aby mohli být blahořečení. A na závěr jsme je tedy slavnostně blahořečili.
Co si myslíš, že si z tábora děti odnesly a je něco, co sis odnesl ty sám?
Myslím, že si odnesli pozitivní vazbu k oběma kněžím. Že už to pro ně nejsou jen neznámé postavičky z dějin, ale reální lidé, kteří žili. A pro mě osobně jsou Bula a Drbola příkladem kněží, kteří poctivě žili své povolání, kteří tady byli s lidmi a pro lidi v každé situaci.
Ty sám jsi knězem tři roky, sloužíš celou dobu jako kaplan v brněnské katedrále, od září tě ale čeká ještě další specifická služba...
Ano, budu teď ještě školním kaplanem na Biskupském gymnáziu.
Jaká je tato služba – co všechno budeš mít v kompetenci?
Myslím, že plný rozsah mého působení teprve zjistím, ale určitě velkou část těch povinností tvoří výuka náboženství přímo ve škole a taky slavení mší svatých ve školní kapli, ve které se odehrává i řada dalších duchovních věcí, které kaplan koordinuje. Zároveň bych měl být k dispozici studentům a pedagogům hlavně pro duchovní rozhovor a pro svátosti, ke kterým je také můžu připravovat. Vlastně velká část toho poslání je tam prostě být s těma děckama, žít tam svůj život a být k dispozici pro ty, kdo chtějí přijít. Školní kaplan je také součástí vedení školy a pedagogické rady, to jsou spíš ty formálnější věci.
Co ti dává práce s mladými lidmi?
Mladí jsou velmi dynamičtí, živí, chtějí poznávat Boha, pravdu, objevovat život. A to mě velmi obohacuje. Proto nemám úplně rád, když se o mladých lidech říká, že dnes o nic nestojí. Není to pravda. Vnímám, že je u nich velká touha po přijetí, chtějí být i uvnitř církve přijatí se svými názory a nápady. Chtějí, abychom je brali vážně. A taky si myslím, že chtějí prožívat pěknou liturgii – není jim jedno, jak mše svatá probíhá, záleží jim na kráse toho obřadu jako takového.
S doprovázením mladých lidí máš teď velmi bezprostřední zkušenost z kurzu Krok dál, který pořádalo biskupství letos na jaře jako takový pilotní projekt zejména určený starším ministrantům. Jak to vlastně vzniklo?
Byl jsem loni na setkání mládeže v Římě a tam jsem se potkal s jedním kamarádem, mladým klukem, se kterým jsme se v rozhovoru dostali i na to, jak probíhá formace mládeže nebo jak je to s duchovním povoláním. Já jsem prohodil takovou větu, kterou jsem zvyklý říkat, že se teda musíme za povolání modlit. A on řekl: „Modlí se všichni, ale nikdo nic nedělá.“ Ta věta mě hodně zasáhla. A říkal jsem si, že bych možná měl začít něco konkrétního dělat. I když to nebude nic extra, nic zlomového. Ale že můžu udělat to, co je v mých silách. A tak později vznikl ještě v úzké spolupráci s Františkem Kroutilem a po konzultaci s biskupstvím projekt Krok dál.
Jak Krok dál probíhal v praxi?
Setkávali jsme se vždycky jednou za měsíc na Petrově s těmi, kdo se přihlásili (starší ministranti a mladí muži ve věku od 15 do 25 let, pozn. red.) a sdíleli jsme svou zkušenost s Bohem a jeho vedením v našich životech. Vždycky jsem měl pro kluky připravenou přednášku, modlili jsme se, poslední setkání byla pouť do Křtin, kde jsme si po mši svaté opekli špekáčky. Během každého setkání byl prostor pro zpověď a pro osobní duchovní rozhovor. A mě hrozně potěšilo, že ti mladí hodně přemýšlí o tom, kam si je Bůh vede, jaké mají povolání, jak mohou svůj život smysluplně prožít.
Na konci mě pak překvapilo, že kluci chtějí v této formaci nějakým způsobem pokračovat, chtějí se dál setkávat. S tím jsem vlastně původně nepočítal (úsměv).
Vzpomínáš si na to, když jsi byl sám v jejich věku – kdy a jak jsi začal přemýšlet o tom, zda se nestát knězem?
Já jsem v jejich věku měl úplně jasno. Chtěl jsem být táta od rodiny. Až po studiu na vysoké škole, na jednom výletě do hor, přišlo Boží pozvání ke kněžství. Bůh mě tam docela otevřeně oslovil, jestli bych do toho nechtěl jít. Najednou jsem ve svém srdci slyšel hlas, o kterém jsem bezpečně věděl, že není ze mě, že to není moje myšlenka. Tak to mě tehdy dost rozsekalo. Kněz, který byl u nás ve farnosti mě pak vzal na cestu do Itálie po stopách svatého Františka, kde jsem měl čas nad tím vším ještě více popřemýšlet.
A tam jsi to Boží pozvání ke kněžství přijal za své?
Myslím, že víceméně ano, i když to ve mně ještě potřebovalo dozrát. Bylo to všechno v hodně rychlém sledu po sobě. Ale zažil jsem tam takový Boží impuls: argumentoval jsem Bohu, že se na to nehodím, že to nezvládnu. A Bůh mi tehdy řekl: „Jediné, co od tebe potřebuji, je to, že budeš chtít. Zbytek zařídím.“ Na to už se nedalo nic říct.
A zařídil tedy Bůh ten zbytek? Jaká tvá očekávání naplnil a jaká třeba ne?
Já jsem měl docela obavy, jaké to bude, říkal jsem si: Když ptáčka lapají... však to znáte. Ale teď můžu říct, že se opravdu Bůh stará. Že to nejsou jenom řeči, ale že mu na každém z nás záleží. Z různých malých i větších signálů může člověk zachytit, že ho Pán provází.
Máš v celém tom širokém spektru kněžského povolání kromě komunikace s mladými lidmi něco, takříkajíc, svého, něco, co tě naplňuje?
Náš spirituál v semináři říkal, že bychom se měli pokoušet o to, najít povolání v povolání. A to mě hodně zaujalo. Já jsem se asi našel v duchovním doprovázení, což je služba, která je velmi potřebná, byť časově náročná. Není to totéž, co svátost smíření – je to duchovní rozhovor o tom, jak žít své křesťanství uprostřed světa a ve své konkrétní situaci. O tom, jak si upevnit dobré návyky a jak pracovat s těmi špatnými, kterých se nemůžu zbavit. Zkrátka jak žít svůj vztah s Bohem. O tom je duchovní doprovázení. Já při něm vlastně dělám jen to, že lidi vyslechnu a nabídnu jim pak pohled ještě z jiné strany. A samozřejmě se za ně pak taky modlím.
Na úplný závěr si dovolím o tobě prozradit jednu věc – totiž že máš takového ne úplně obvyklého koníčka...
Máš asi na mysli papoušky (smích). To je spíš bývalý koníček, ke kterému bych se rád vrátil, ale už na něj není tolik prostoru (ani mentálního, ani fyzického). Začalo to tím, že jsem ve dvanácti letech dostal od Ježíška párek zebřiček (ptačí druh rozšířený hlavně v Austrálii, pozn. red). Už další rok se podařil první odchov a od té doby už jen narůstal počet exotického ptactva u nás doma. Choval jsem třeba andulky, agapornise, rozely, čížky ohnivé nebo pyrury, to je druh papouška a hromadu dalších druhů. Dneska už mám jen dva kanárky pro radost.
(Foto: Člověk a víra)
