Rozlišování mučednictví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ proč nebude blahořečen i P. František Pařil? 

Rozhovor s JANEM RŮŽIČKOU

P. František Pařil byl stejně jako Jan Bula a Václav Drbola vtažen do justičního monstrprocesu v souvislosti s babickými vraždami. Stejně jako oni byl i František oběšen na dvoře jihlavské věznice, aniž by se jakkoli prokázala jeho vina. Stejně jako u Václava Drboly byl i jeho případ před rokem 2011 posuzován a zvažovala se i jeho “kandidatura” na blahořečení. Proč je jeho příběh přesto odlišný?

U P. Františka Pařila nacházíme v porovnání s Janem Bulou a Václav Drbolou řadu podobností, ale i mnoho rozdílů. Je zcela neoddiskutovatelné, že se i P. Pařil stal obětí komunistického režimu v době, kdy si vládní představitelé vymezili za jeden ze svých cílů diskreditaci a postupnou likvidaci církve. Je tedy v pořádku, že vzpomínka na něj by se měla nést v duchu respektu a úcty. Což se stalo i prostřednictvím pamětní desky na hřbitově v Heřmanově, kde je nyní i pohřben. Na rozdíl od Jana Buly a Václava Drboly ale jeho život a smrt nevykazují všechny náležitosti, které jsou požadovány pro získání statutu mučedníka. 

Co to znamená? Kdo je tedy podle církve mučedník? 

Mučedník je člověk, který zemřel násilnou smrtí kvůli své víře a který tento nespravedlivý úděl zároveň dokázal přijmout s pokorou a smířením. U P. Pařila nejsou žádné přímé nebo nepřímé důkazy o tom, že by v okamžiku smrti tuto oběť vědomě a s vírou přijal. Neexistují žádné záznamy o jeho posledních chvílích, které by prokazovaly jeho ochotu trpět pro víru, což je klíčový prvek pro uznání mučedníka. Ale ještě pro kontext – někdejší biskup Vojtěch Cikrle v roce 2009 inicioval prošetření případného mučednictví Václava Drboly i Františka Pařila (tak, aby mohli být připojeni k beatifikačnímu řízení Jana Buly, u kterého byly díky dopisům z cely smrti důkazy nejsilnější). V souvislosti s tímto rozhodnutím bylo mým úkolem shromáždit dostupné historické prameny a výpovědi svědků. Příběh Václava Drboly tehdy svými slovy zprostředkovalo 16 lidí, se dvěma pamětníky byly sepsány i úřední protokoly. K příběhu Františka Pařila vypovídal pouze jeden svědek a to přesto, že kněží ve farnostech, kde působil, vyhlásili, že se hledají lidé, kteří mohou svědčit o jeho životě a okolnostech smrti. 

Takže kdyby se našlo víc svědků, byla by situace jiná? 

Nemyslím si, že by to v tomto případě hrálo roli. O P. Františkovi kvůli nedostatku důkazů mnoho věcí nevíme, některé známé informace ale naopak svědčí v jeho neprospěch. Okolnosti jeho jednání během doby, kdy jen několik dní před babickými vraždami na faře ukrýval Ladislava Malého a jeho společníky, jsou nejednoznačné. Je velmi těžké domyslet jeho pravé vnitřní motivy pro toto rozhodnutí, které učinil přesto, že byl před Ladislavem Malým předem varován. Zároveň se o něm ví, že byl problematické povahy – přísný, uzavřený, v některých případech arogantní, takže je tu důvodná pochybnost pro vnímání jeho duchovní čistoty. Nadto neexistují důkazy o pokorném přijetí smrti pro víru a z jeho služby kněze je není možné spolehlivě dovodit. A právě tím se výrazně liší od Václava Drboly.

Nedá se přesto jeho odbojářská činnost považovat za hrdinství? 

Hrdinství v určitém slova smyslu možná ano, mučednictví z pohledu katolické církve je ale zcela jiná věc. Církev považuje za blahořečené ty, kteří nespravedlivě trpěli pro víru, ne pro politické přesvědčení. Přestože bylo rozhodně správné vymezit se vůči brutalitě a zvůli režimu, je diskutabilní, zda cesta, kterou to dělal P. František Pařil, byla dobře zvolená a vedená čistými pohnutkami. Možností k jeho blahořečení by možná bylo doložení pokorného přijetí smrti pro Krista. Z historie víme, že spousta známých světců nežila svatě, ale svatě zemřela. I to je ale klíčový díl mozaiky, který u P. Františka Pařila chybí.

Rozhovor s Mons. KARLEM ORLITOU

P. František Pařil byl společně s Václavem Drbolou „horkým kandidátem“ na blahořečení. V jaké fázi prověřování bylo jasné, že jeho spis nebude moct být připojen k už probíhajícímu beatifikačnímu řízení Jana Buly? 

Pro zjištění skutečností potřebných k případnému zahájení beatifikačního řízení proběhlo v letech 2009–2010 tzv. předběžné šetření o pověsti mučednictví a o splnění právních i faktických předpokladů, které jsou k zahájení řízení nezbytné. Součástí tohoto šetření bylo i vyhodnocení výpovědí svědků a historických pramenů týkajících se jak kněze Václava Drboly, tak kněze Františka Pařila. Zatímco u P. Václava Drboly byla zjištěna trvalá a rozšířená pověst mučednictví, u P. Františka Pařila se taková pověst v té době nepotvrdila.

S výsledky předběžného šetření byla seznámena tehdejší Kongregace pro kauzy svatých a po konzultaci s promotorem víry téže kongregace bylo brněnskému biskupovi doporučeno pokračovat v beatifikačním procesu pouze s osobou P. Václava Drboly, jehož kauza měla být připojena k již probíhajícímu řízení P. Jana Buly. Tento postup Kongregace následně potvrdila vydáním nihil obstat pro společnou kauzu „Jan Bula a Václav Drbola“.

Nešlo tedy o žádné svévolné nebo nahodilé rozhodnutí, ale o krok učiněný s velkým rozlišováním a v duchu platných církevních norem. Rozhodnutí navíc schválila i kněžská rada brněnské diecéze. Nelze si totiž představovat, že by bylo možné jednoduše „připsat“ dalšího kandidáta k jinému řízení bez toho, že by pro to byly splněny všechny teologické, právní a historické předpoklady.

Ohrozilo by připojení P. Františka Pařila do beatifikačního procesu úspěch Jana Buly a Václava Drboly? 

Ano, takové riziko zde reálně existovalo. V beatifikačních řízeních je nezbytné, aby u všech kandidátů bylo zcela jednoznačně prokázáno mučednictví, tedy že zemřeli in odium fidei – z nenávisti k víře – a že tuto smrt vědomě a pokorně přijali. Pokud by se v jednom společném procesu objevil kandidát, u něhož tyto znaky nejsou dostatečně doloženy, mohlo by to zkomplikovat či zpomalit i uznání mučednictví těch, u nichž bylo vše zřejmé a prokázané.

Z tohoto důvodu se tehdy přikročilo k rozumnému a odpovědnému rozhodnutí pokračovat pouze s těmi, u nichž byla kauza vnitřně i důkazně pevná – tedy s P. Janem Bulou a P. Václavem Drbolou.

Je třeba mít na paměti, že beatifikační řízení není historická nebo morální rehabilitace v běžném smyslu slova, ale teologicko-právní proces s velmi přesnými kritérii. Když některá z nich nejsou naplněna, nejde o zpochybnění osobní statečnosti nebo utrpení dané osoby, ale o respekt k pravdivosti a přísnosti samotného postupu církve.

Zvažovalo se znovuotevření kauzy P. Františka Pařila po roce 2011? Může se někdy v budoucnu beatifikace P. Pařila znovu otevřít?

Po ukončení předběžného šetření v roce 2011 se otázka znovuotevření kauzy P. Františka Pařila zvažovala spíše v teoretické rovině. Vždy totiž platí, že pokud by se objevily nové, věrohodné a závažné skutečnosti nebo svědectví, které by mohly potvrdit pověst mučednictví, nic nebrání tomu, aby diecézní biskup z vlastní iniciativy nebo na podnět věřících požádal o nové předběžné šetření.

V současnosti však takové nové důkazy nebo výpovědi nejsou známy. Proto kauza P. Františka Pařila zůstává uzavřená, i když nikoli navždy. Církev nikdy neuzavírá dveře před pravdou – pokud by někdy v budoucnu vyšlo najevo něco zásadního, může být otázka jeho beatifikace znovu otevřena.

Je třeba zároveň připomenout, že samotné mučednictví není možné „vyhlásit“ zpětně pouze na základě lidského soucitu či domněnek. Musí být doloženo konkrétními skutky víry a svědectvími o vnitřním postoji dotyčného – a právě ty v případě P. Pařila zatím chybějí.

Může být i ten, kdo nebyl blahořečen, přesto vzorem víry pro věřící?

Rozhodně ano, každé dobro je vzorem. Církev rozlišuje mezi oficiálním uznáním svatosti v rámci beatifikace či kanonizace a mezi osobní úctou těch, kteří projevili hrdinství víry, i když nebyli oficiálně prohlášeni za blahoslavené.

V dějinách církve je mnoho mužů a žen, kteří zůstali bez formálního procesu, a přesto svým životem vydali silné svědectví o věrnosti Kristu. Tak je tomu i v případě P. Františka Pařila. I když nebyl zahrnut do beatifikačního řízení, zůstal knězem, který nesl utrpení své doby, byl nespravedlivě odsouzen a zemřel jako oběť totalitního režimu.

Může být proto připomínán jako oběť pro Krista – nikoli však v liturgickém smyslu, ale jako morální a lidský vzor. V tomto ohledu je jeho příklad cenný: ukazuje, že i bez oficiálního uznání může být život člověka živým svědectvím víry, které posiluje a inspiruje druhé.

Jaký je tedy rozdíl mezi osobou, která byla blahořečená, a osobou, která nespravedlivě trpěla a násilně byla zbavena života, jako byl P. František Pařil?

Rozdíl spočívá především v povaze a důvodech utrpení, které církev posuzuje s mimořádnou pečlivostí. Blahořečení, zvláště v případě mučedníků, znamená, že církev s jistotou rozpoznala, že daný člověk byl zabit z nenávisti k víře (in odium fidei) a že svou smrt přijal ve spojení s Kristem, s postojem víry, odpuštění a lásky. Tedy, že jeho oběť má povahu vědomého svědectví víry, která se stává znamením naděje pro celou církev.

Naopak existují i osoby, které byly nespravedlivě odsouzeny, mučeny nebo zabity v důsledku zvrácenosti režimu, osobní msty či politického systému, ale jejich smrt nelze doložit jako mučednickou ve smyslu teologickém. Takové osoby – a P. František Pařil mezi ně patří – jsou bezpochyby oběťmi zla a nespravedlnosti, jejich utrpení je třeba si vážit a připomínat je, ale nelze ho označit za „mučednictví víry“ bez jasných důkazů o vnitřním postoji víry a přijetí smrti pro Krista.

Jinými slovy: mučedník umírá pro Krista, zatímco oběť totalitního násilí umírá kvůli zlu světa. Obě skutečnosti jsou tragické, ale jejich teologický význam je odlišný. Církev tímto rozlišováním neumenšuje hodnotu utrpení, nýbrž chrání pravdu o mučednictví, které je vždy znamením Boží milosti a věrnosti až do konce.

Co pro Vás osobně znamenalo pracovat na této kauze a jaký význam má podle Vás beatifikace kněží pronásledovaných komunistickým režimem pro dnešní církev?

Pro mě osobně to byla především hluboká zkušenost víry a pravdy. Při studiu archivních pramenů a výslechu svědků jsem si stále silněji uvědomoval, že mučednictví není jen dějinná událost, ale především duchovní skutečnost – dar milosti, kterou člověk přijímá v plné svobodě a s odevzdaností Bohu.

Kněží jako Jan Bula a Václav Drbola nám připomínají, že věrnost Kristu má vždy konkrétní podobu – často tichou, skrytou a lidsky těžkou. Jejich beatifikace není návratem do minulosti, ale výzvou pro přítomnost: abychom i dnes dokázali čelit tlaku doby s odvahou svědomí, s čistotou úmyslů a s věrností církvi.

A pokud jde o P. Františka Pařila – i jeho příběh má svůj význam. Připomíná nám, že lidské osudy jsou složité, že ne všechny lze jednoduše zařadit do kategorií, ale že v každém utrpení zůstává prostor pro Boží pohled, který zná srdce člověka. A to je nakonec největší útěchou i nadějí – pro něj i pro nás všechny.