Prostě řekl své „ano“ - rozhovor s praneteří Václava Drboly

Svého prastrýce Václava Drbolu jste osobně nepoznala – kdo vám o něm vyprávěl?

Když jsem byla malá, moji rodiče se rozvedli a já jsem bydlela se sestrou, maminkou a jejím novým partnerem v Brně-Židenicích. Ale vídaly jsme se i s tatínkem a jeho rodiči (mými prarodiči) – dědeček Jan Drbola byl bratr Václava Drboly. Pamatuji si, že jsme se sestrou prarodiče pravidelně navštěvovaly a když mi bylo asi dvanáct let, setkala jsem se u nich s Boženou Holackou (sestra Václava Drboly, pozn. red.). Do té doby jsem ji nikdy neviděla, protože s širší částí příbuzenstva jsme téměř žádný kontakt neudržovali.

Jak zásadní pro vás setkání s paní Holackou bylo?

Velmi mě překvapilo, že patří k naší rodině a ještě více hlavně to, co mi tehdy vyprávěla. Dodnes si na to živě pamatuju, protože se mě hluboce dotklo, že někdo z mých příbuzných kráčel tak výraznou křesťanskou cestou. Moje nejbližší rodina totiž byla nevěřící, do kostela jsme nechodili a k Bohu nás rodiče nevedli.

Božena Holacká mi tehdy vyprávěla o mém prastrýci Václavu Drbolovi a řekla mi, že bych se o něj měla zajímat, protože bude jednou prohlášen za blahořečeného. Poté mi vložila do rukou fotografii jeho sestry Bernardy. Viděla jsem na ní ženu v řeholním oděvu a Božena Holacká mi o ní krátce povídala. Fotografii jsem si pečlivě uschovala a tento příběh mi z paměti už nezmizel. S Boženou Holackou jsem se od té doby už nikdy znovu nesetkala.

Nyní už dlouhá léta žijete v zahraničí, konkrétně ve Švýcarsku...

Ano, odešla jsem tam v roce 1999 poté, co jsem se provdala za syna českých emigrantů, kteří Česko opustili v roce 1968 z politických důvodů. S sebou jsem si tehdy vzala jen několik nejdůležitějších věcí a mezi nimi byla i fotografie sestry Bernardy. V té době jsem totiž jako čerstvá konvertitka hledala svou skutečnou identitu a spojení se dvěma členy rodiny Drbolovy, kteří se rozhodli pro řeholní povolání. A taky jsem čekala na okamžik, o němž mi Božena Holacká vyprávěla – na začátek celého procesu blahořečení, díky němuž bych mohla lépe porozumět osudu svého prastrýce a získat o něm více informací.

S rodinou Václava Drboly udržujete v současnosti nějaký kontakt? Jezdíváte do Česka?

Kontakt udržuji především se svými sestrami a s otcem, který byl synovcem Václava Drboly. Českou republiku navštěvuji pravidelně každý rok, nejraději však jezdím do Brna. I když se někdy částečně cítím vykořeněná, mám s tímto místem silně spojené vzpomínky na dětství a mládí. Právě zde jsem také prošla důležitou etapou své vlastní duchovní cesty.

Co vás tedy přivedlo k víře?

Vzpomínám si, že když mi bylo přibližně šest let, často jsem se sama večer před spaním zabývala myšlenkou lidského konce. Nevím proč, ale znovu a znovu jsem si kladla otázku, jak je možné, že můj život v relativně krátké době – vzhledem k nekonečnosti času – skončí. Snažila jsem se přijít na to, kde je konec těm miliardám let. A jednoho večera přišla odpověď. Došla jsem k závěru, že musí existovat Někdo (tehdy jsem samozřejmě ještě nevěděla, kdo to je), kdo je nad tím vším, zachraňuje moji existenci a existenci náš všech. Tehdy jsem pocítila obrovskou úlevu a pokoj. Teprve později jsem poznala, kdo ten Někdo je. Že je to Bůh.

Jakou roli ve vašem životě hraje vědomí toho, jaký byl Váš prastrýc jako člověk a vědomí toho, že bude blahoslavený?

Jelikož jsem svého prastrýce osobně nepoznala, vycházím především z toho, co jsem se o něm dozvěděla z literatury a z vyprávění rodiny Drbolových. Přesto v něm nacházím určitou podobnost s naší rodinou – částečně povahovou, částečně i vzhledovou. Už od dětství jsem cítila potřebu hledat spojení s někým z rodiny, kdo žil skutečně duchovním životem.

Právě v tom pro mě spočívá mimořádné svědectví víry a Boží síly, která může působit skrze člověka i v těch nejtěžších a nejtemnějších okolnostech. Vědomí, že bude blahořečen, pro mě představuje velkou čest, hlubokou radost i potvrzení toho, že jeho život měl duchovní význam nejen pro naši rodinu, ale i pro mnoho dalších lidí.

A i kdyby nakonec blahořečen nebyl, stal se pro mě symbolem a součástí mého vlastního duchovního hledání. Velmi silně na mě působí vědomí, že někdo z mé rodiny si zvolil cestu víry a byl rozhodnut nechat se vést Bohem bez ohledu na okolnosti. Jeho věrnost až do smrti je pro mě obrovským příkladem. Ať se dělo cokoli, ať musel procházet jakýmkoli utrpením, zůstal věrný až do konce. Věřil, že to, co dělá, má smysl, i kdyby ho to mělo stát vlastní život. Byl rozhodnut následovat Krista bez kompromisů, bez „ale“, bez ohlížení nalevo či napravo. Prostě řekl své „ano“.

Čím osobně inspiruje Václav Drbola vás a čím může inspirovat dnešní dobu a dnešní lidi?

Václav Drbola mě osobně inspiruje svou vytrvalostí, trpělivostí, důvěrou v Boha a nadějí, kterou neztratil ani v nejtěžších chvílích. Silně na mě působí jeho rozhodnutí jít cestou pravdy až do konce. Nedávno byla jedna moje kamarádka v Brně a měla asi hodinu času před odjezdem vlaku. Říkala mi, že ji něco zvláštním způsobem táhlo do kostela. Tam si všimla letáků o Janu Bulovi a Václavu Drbolovi. Jeden z nich mi potom poslala do Švýcarska a napsala mi k tomu větu, která mě velmi zasáhla: „Václav Drbola vám vzkazuje, ať vytrváte až do konce, protože to stojí za to.“ Velmi mě překvapilo, jak přesně tato slova odpovídala tomu, jak jeho život a postoj sama vnímám. Právě jeho věrnost, odvaha a vnitřní pevnost jsou pro mě silným svědectvím o tom, že pravda, víra a naděje mají smysl, i když člověk prochází peklem.

Myslím si, že dnešní lidi může inspirovat především tím, že ukazuje, že člověk nemusí ustoupit od pravdy ani ve chvílích tlaku, strachu nebo utrpení. Jeho život připomíná, že věrnost a důvěra v Boha maji smysl až do konce.

připravila Terezie Breindlová

(Foto: archiv Kamily Hlobil Drbolové)

Rozhovor vyšel také v Katolickém týdeníku 23/2026.