Bernard Ondřej Mléčka: Přítomnost františkánů na sociálních sítích je důležitá
Bernarde, mohl bys nejprve kratince představit sám sebe a svou cestu k zasvěcenému životu?
Pocházím z Olomouce a vyrůstal jsem mezi skauty – takže mám velmi blízký vztah k přírodě. A k františkánům jsem se dostal skrze kapucíny v Olomouci. Rád jsem tam chodil, prožíval jsem tam vždycky takový vnitřní pokoj a pak jsem začal vnímat, že mě Pán volá víc a víc právě tímto směrem.
Co následuje, když se takto člověk rozhodne pro řeholní život - jak je to konkrétně u vás františkánů?
Může se obrátit na mě nebo na provinciála a my ho pak skrze nejbližší bratry doprovázíme, snažíme se společně rozlišovat, jestli má opravdu povolání, než do té řeholní rodiny vstoupí. Během roku pořádáme i různé akce pro hledající, jako 48 hodin františkánem – tam může přijet kdokoli a udělat si trošku představu, jaký ten zasvěcený život je. Když se pak rozhodne, že tedy ano, že k nám chce vstoupit, tak následuje povinná formace na různých místech, kde působíme. Pro mě jako pro toho, kdo tyto adepty doprovází, není cílem někoho z nich dostat do kláštera, ale spíš poznat, kde ho chce mít Bůh.
Mohl bys popsat, v čem spočívá františkánská spiritualita a jak dnes františkáni žijí?
Jsou tam zásadní takové tři prvky. První je skromnost života, druhý důraz klademe na bratrství, společenství – opravdu se snažíme žít spolu jako rodina a vzájemné vztahy jsou pro nás hodně důležité. A třetí věc, že se pohybujeme mezi lidmi v jejich prostředí - v tom se třeba lišíme od kontemplativních řeholí. V rámci České republiky máme hodně na starosti farnosti, takže fungujeme jako kněží. Ale bratři mají i různá jiná povolání – konkrétně jeden spolubratr je psychoterapeut, jiný pracuje v hospici...
Co konkrétně máš ve farnosti a ve vaší františkánské provincii na starosti?
V Husovicích je nás celkem šest františkánů. Já jsem tady jako farní vikář – takže hodně funguju přímo ve farnosti a z toho mám velkou radost, protože můžu být nablízku lidem a vidět, jak Pán působí. V rámci františkánské provincie mám na starosti pastoraci nových povolání a další věci – třeba komunikaci a prezentaci navenek, tedy sociální sítě, webové stránky...
Ty sám jsi na sociálních sítích aktivní. Vnímáš, že je tohle prostředí pro vás františkány nějak zásadní, že byste měli více působit i tam?
Mě tohle téma hodně zajímá. Z mého pohledu – spousta běžného života se už vlastně odehrává na sítích, mladé lidi v dnešní době to svým způsobem utváří, formuje... A proto je důležité, aby i křesťanství a tedy i františkáni tam byli nějak přítomní. Myslím, že to tak trochu máme i v naší spiritualitě. Velcí kazatelé jako byl sám sv. František nebo Bernard Sienský a další kázali na náměstích, používali u toho spoustu obrazových technik, František třeba vytvořil vůbec první betlém. A tak si říkám, že sociální sítě jsou vlastně tomuto velmi podobné.
Pojďme se teď na chvíli zastavit právě u osobnosti svatého Františka. Čím tě oslovil kdysi a čím tě oslovuje dnes?
Na Františkovi mě oslovuje jeho srdce, které plane pro Boha. Takže je tak plný Boha, že nechce mít vůbec nic jiného. Druhá věc, která se mi moc líbí, že František vnímá Boha jako Otce, dobrého Otce, který pečuje o své děti. A proto si pak dokáže uvědomit, jak je všude okolo sebe obklopený obrovskými Božími dary. A možná poslední věc, která je pro mě na Františkovi zásadní, je právě důraz na bratrství.
Nedávno jsi spolu s několika dalšími lidmi odcestoval na takový, řekněme, ekumenický pobyt do Japonska. Jací jsou japonští křesťané, co tě tam zaujalo?
Celé to vzniklo tak trochu neskutečně. Jedna protestantská církev v Japonsku dostala takové vnuknutí, že má jít do České republiky. Její členové se pak dostali k nám františkánům a dozvěděli se, že před pár lety proběhlo na Bílé hoře smíření mezi katolíky a protestanty (8. 5. 2021 se na Bílé hoře sešlo 60 evangelických pastorů a 60 katolických kněží, kteří se zde společně modlili a vzájemně si odpustili, pozn. red.). A ty Japonce to tak oslovilo, že pozvali několik lidí z české církve, aby o tom přijeli svědčit do Japonska.
Tam jsme potom navštívili Tokio a Nagasaki, a byl to pro mě velmi požehnaný čas. Ta země má vůbec zajímavou historii –- křesťané tam byli několik set let těžce pronásledováni. Třeba v Nagasaki jsme navštívili křesťanskou čtvrť, do níž pak na konci druhé světové války spadla atomová bomba. Oni říkali, že vlastně tak vyvrcholilo jejich utrpení a že tam tehdy zemřelo mnohem víc křesťanů než za celá ta staletí pronásledování. Protestantská církev, která nás pozvala, má také velkou úctu k františkánským mučedníkům, kteří zde zemřeli (skupina františkánských misionářů z Filipín, byli ukřižováni v roce 1597, pozn. red.) a každoročně se setkávají na místě jejich mučednické smrti. To pro mě byl velmi silný zážitek.
Máš kromě svatého Františka, o kterém už byla řeč, ještě nějaký jiný vzor, který se snažíš následovat?
Já mám těch vzorů spoustu. Třeba mezi svými bratřími. Líbí se mi jeden příběh – je zase o sv. Františkovi – jednou se ho někdo ptal, jaký bratr je dokonalý. A on řekl, že dokonalý bratr je pokorný jako tento bratr, skromný jako další bratr, chudý jako další... a vlastně tak vyjmenoval třeba deset těch bratří a na každém z nich ocenil jednu jejich vlastnost. A já mám pocit, že takto to funguje i u nás. Každého ze svých bratří v komunitě i mimo ni si můžu vážit pro něco jiného. Jeden z nich je mi vzorem v tom, jak dokáže oslovovat lidi na okraji. Na druhém mě inspiruje jeho zápas o modlitbu, na jiném zase jeho srdečnost.
A kdybych měl jmenovat světce, tak určitě Charles de Foucald, který žil mezi Tuarégy. Na něm obdivuji jeho velkou lásku k Ježíši a skrytost. Pak mám moc rád Maxmiliána Kolbeho – pro mě je to takový vizionář evangelizace. No a poslední světice, kterou mám hodně rád, je sv. Terezie z Lisieux. Právě kvůli její jakoby dětské víře a naprosté odevzdanosti Ježíši.
Díky za rozhovor.
(Foto: Člověk a víra)
