Od blahořečení k patronátu: Jan Bula a Václav Drbola v životě církve
Otče Karle, začněme tou nejjednodušší otázkou: mohou být blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola patrony?
Ano, mohou. Blahoslavený může být podle současných liturgických norem zvolen patronem určitého místa nebo společenství. Taková volba však není pouze soukromým či místním aktem: aby měla právní a liturgické účinky, musí být řádně provedena a potvrzena Apoštolským stolcem. U blahoslavených je přitom třeba respektovat zvláštní charakter jejich kultu, který na rozdíl od kultu svatých není zásadně univerzální, ale je vymezen místy a způsoby stanovenými církevní autoritou.
Ještě bych šel o krok dál: neměli bychom říkat, že blahoslavený je co do patronátu „méně způsobilý“ než světec. Blahoslavený je podle samotné definice patrona v dokumentu De Patronis constituendis výslovně zahrnut mezi osoby, které mohou být protector seu apud Deum advocatus (latinská církevní definice patrona, pozn. red.). Rozdíl spočívá především v právním rozsahu jeho kultu a v požadavku církevního potvrzení konkrétního patronátu.
Může si někdo zvolit blahoslaveného Jana Bulu nebo Václava Drbolu za svého patrona při křtu nebo biřmování?
Ano, může. Zde se totiž nejedná o patronát v technickém liturgicko-právním smyslu, o kterém jsme hovořili například u farnosti, diecéze nebo jiného společenství, nýbrž o osobního nebeského patrona. Při křtu může být dítěti nebo dospělému dáno jméno světce či blahoslaveného, který se pro něj stává zvláštním vzorem křesťanského života a přímluvcem u Boha. Kodex kanonického práva v kán. 855 CIC stanoví, že rodiče, kmotr a farář mají dbát, aby pokřtěnému nebylo dáno jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení. Katechismus katolické církve tuto zásadu dále rozvíjí a připomíná, že křestní jméno může být jménem světce, který se pro pokřtěného stává vzorem křesťanské lásky a jehož přímluva jej provází. Stejně tak při biřmování, tam kde existuje zvyk volit si biřmovací jméno, si může biřmovanec zvolit za svého osobního patrona některého světce nebo blahoslaveného. Je však dobré dodat, že univerzální církevní právo samo neukládá povinnost zvolit si při biřmování nové jméno ani zvláštního patrona. Volba biřmovacího jména je tedy tam, kde se zachovává, pastoračním a zbožným zvykem, nikoli podmínkou platnosti či dovolenosti svátosti. Proto si může někdo zvolit za svého osobního patrona také blahoslaveného Jana Bulu nebo blahoslaveného Václava Drbolu. Není k tomu třeba žádného zvláštního dovolení Apoštolského stolce ani jiného právního aktu. Podstatné je právě slovo osobní. Člověk tím říká: tohoto blahoslaveného si chci vzít za vzor svého křesťanského života, chci poznávat jeho život a obracet se k němu s prosbou o přímluvu. Takový osobní patronát je proto třeba odlišovat od právně ustanoveného patrona farnosti, diecéze, města či jiného společenství, o němž hovoří normy De Patronis constituendis.
Jaký je nyní právní a liturgický stav úcty blahoslavených Jana Buly a Václava Drboly? Je už všechno formálně uzavřeno?
Je třeba rozlišit několik skutečností, které probíhají v různém čase. Samotná beatifikace Jana Buly a Václava Drboly již proběhla a od tohoto okamžiku jim náleží veřejná církevní úcta v rozsahu stanoveném příslušnými liturgickými normami. Nyní se ještě vyhotovuje papežské breve o beatifikaci, tedy slavnostní apoštolský dokument, který tuto skutečnost právně a historicky zachycuje. Současně je třeba zmínit partikulární liturgický kalendář brněnské diecéze. Blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola do něj byli zapsáni a jejich společná liturgická památka se slaví 17. června. Diecézní kalendář ovšem není dokument, který by zůstával navždy beze změny. Průběžně se doplňuje a aktualizuje podle liturgického života místní církve.
Právě v souvislosti s výročím brněnské diecéze, které připadá na příští rok, se připravuje celková aktualizace diecézního kalendáře. V jejím rámci bude nová skutečnost blahořečení Jana Buly a Václava Drboly také systematicky začleněna do jeho nové podoby.
To je důležité i pro otázky, které se nyní objevují – například zda mohou být blahoslavení ustanoveni patrony určité farnosti, obce nebo společenství anebo zda může nový kostel nést jejich titul. Není tedy třeba čekat na to, až budou všechny následné dokumenty technicky dokončeny, abychom mohli říci, že jejich veřejná úcta je legitimní. Při konkrétních právních a liturgických krocích je však vždy třeba respektovat přesný rozsah jejich kultu a příslušný schvalovací postup.
Je to vlastně přirozený proces, který po beatifikaci následuje: nejprve církev slavnostně prohlásí určité Boží služebníky za blahoslavené a poté se jejich kult postupně promítá do kalendáře, liturgických knih, formulářů, patrocinia, titulů kostelů a dalších forem života místní církve.
Co vlastně znamená slovo „patron“?
Patron není pouze světec, kterého máme rádi nebo k němuž se často modlíme. V přesném liturgickém smyslu je patron nebeským ochráncem a přímluvcem určitého společenství nebo místa před Bohem. Normy De Patronis constituendis používají velmi krásné výrazy: protector a apud Deum advocatus – tedy ochránce a přímluvce u Boha. Patronát proto vytváří zvláštní duchovní vztah: určité společenství si volí světce, aby se k němu obracelo s prosbou o ochranu a přímluvu a současně aby v něm mělo určitý vzor křesťanského života.
Koho nebo čeho mohou být patrony?
Možností je poměrně mnoho. Normy výslovně počítají například s patronem farnosti, města či obce, diecéze, regionu nebo národa. Patrony mohou mít také řeholní rodiny, církevní instituce, sdružení, právnické osoby nebo určitá společenství věřících.
Takže například blahoslavený Jan Bula nebo blahoslavený Václav Drbola – případně oba společně – by teoreticky mohli být ustanoveni patrony určité farnosti, města, církevní instituce nebo sdružení.
Je ale třeba odlišit toto právní označení od volnějšího způsobu řeči. Můžeme například říci, že Jan Bula a Václav Drbola jsou „patrony věrnosti v pronásledování“ nebo „patrony kněží pronásledovaných totalitními režimy“. To může být krásné duchovní vyjádření, ale samo o sobě tím ještě nevzniká patronát v kanonickém a liturgickém smyslu.
Mohli by být patrony společně?
Tady je jejich případ mimořádně zajímavý. Obecná zásada říká, že hlavní patron má být jeden. Výjimkou je situace, kdy jsou dva nebo více světců – a obdobně blahoslavených – v liturgickém kalendáři vedeni a slaveni společně.
Jan Bula a Václav Drbola byli blahořečeni společně a mají také jednu společnou liturgickou památku 17. června. Proto je jejich společný patronát z liturgického hlediska dobře představitelný a doporučovaný. Při konkrétním ustanovení by samozřejmě bylo třeba postupovat podle příslušných norem.
Kdo o takovém ustanovení patrona rozhoduje?
Patron se nemá jednoduše „vyhlásit“ rozhodnutím jednoho člověka. Smyslem patronátu je vztah mezi patronem a lidem, který se svěřuje jeho ochraně.
Normy proto předpokládají volbu nebo vyjádření vůle těch, kterých se patronát týká, následné schválení příslušnou církevní autoritou (v našem případě tedy diecézním biskupem) a konečně potvrzení Apoštolským stolcem. Současné uspořádání Římské kurie výslovně stanoví, že potvrzování nebeských patronů náleží Dikasteriu pro bohoslužbu a svátosti.
Lidé ale často říkají například „svatý Josef je patronem našeho kostela“. Je to správně?
V běžné řeči tomu každý rozumí, ale liturgické a kanonické právo je přesnější. Kostel jako posvátná budova totiž nemá ve vlastním technickém smyslu „patrona“, nýbrž titul – titulus ecclesiae. Jestliže je tímto titulem světec, nazýváme jej titulářem kostela – titularis ecclesiae. Normy to říkají výslovně: Patronus distinguitur a Titulo vel Titulari – patron se odlišuje od titulu nebo tituláře. To je jeden ze základních rozdílů.
Jak bychom tedy jednoduše vysvětlili rozdíl mezi patronem a titulem kostela?
Řekl bych to takto: Titul patří kostelu. Patron patří především společenství.
Kostel svatého Petra má svatého Petra jako svůj titul, respektive svatý Petr je jeho titulářem. Farnost, která se v tomto kostele shromažďuje, může mít svatého Petra současně jako svého patrona, ale také nemusí.
V praxi se obojí velmi často překrývá, a proto se pojmy v běžné řeči směšují. Z právního hlediska však jde o dvě rozdílné skutečnosti. Kodex kanonického práva stanoví (kán. 1218), že každý kostel má mít vlastní titul a po dedikaci kostela již tento titul nemůže být změněn.
Může tedy existovat „kostel blahoslavených Jana Buly a Václava Drboly“?
Ano, může. Přesněji však není správné říci, že kostel je „zasvěcen Janu Bulovi a Václavu Drbolovi“, jako by konečným adresátem dedikace byli oni. Kostel je vždy dedikován Bohu. V tomto případě by byl dedikován Bohu ke cti blahoslavených Jana Buly a Václava Drboly. Latinsky bychom tento princip mohli vyjádřit například formulací: ecclesia Deo dicata in honorem Beatorum Ioannis Bula et Venceslai Drbola. To je teologicky podstatné. Úcta ke svatým a blahoslaveným není konkurencí úcty k Bohu. Naopak: jejich svatost ukazuje na Boží působení a jejich přímluva nás k Bohu vede.
Jsou u blahoslavených pro titul kostela také nějaká zvláštní omezení?
Ano, ale zde je třeba přesně rozlišovat. Rozhodující není samotná skutečnost, že jde o blahoslaveného, nýbrž to, zda je jeho liturgické slavení legitimně zapsáno v příslušném diecézním kalendáři. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti to výslovně stanovila v notifikaci De titulo ecclesiae ze dne 10. února 1999. Její čl. 4 říká, že blahoslavený, jehož slavení není zapsáno v legitimním diecézním kalendáři, nemůže být zvolen za titul kostela bez indultu (výsady) Apoštolského stolce. Z toho naopak vyplývá, že je-li jeho slavení v příslušném diecézním kalendáři již legitimně zapsáno, zvláštní indult k tomu, aby byl titulářem kostela, není třeba. Legitimně zapsáno znamená, že kalendář byl zároveň schválen i Dikasteriem pro bohoslužbu a svátosti.
Ještě výslovněji to formulovala Kongregace již v notifikaci De dedicatione aut benedictione ecclesiae in honorem alicuius Beati ze dne 29. listopadu 1998. Podle ní má diecézní biskup v diecézi, v jejímž partikulárním kalendáři je slavení určitého blahoslaveného legitimně zapsáno, pravomoc bez dalšího dovolení Apoštolského stolce dedikovat Bohu kostel nebo požehnat kapli ke cti tohoto blahoslaveného, samozřejmě v hranicích vlastní diecéze.
Jinými slovy: zvláštní dovolení Apoštolského stolce není třeba pro každý jednotlivý kostel. Rozhodující církevní schválení se uskutečňuje již na úrovni liturgického kultu blahoslaveného a jeho legitimního začlenění do příslušného partikulárního kalendáře. Jakmile je tedy blahoslavený řádně zapsán v diecézním kalendáři schváleném příslušnou církevní autoritou, může diecézní biskup v této diecézi rozhodnout o dedikaci kostela Bohu ke cti tohoto blahoslaveného, aniž by pro tento konkrétní kostel žádal v Římě o další zvláštní indult.
Pro Jana Bulu a Václava Drbolu je tato norma zvlášť významná. Jestliže je jejich společná liturgická památka legitimně začleněna do partikulárního kalendáře brněnské diecéze, není pro nový kostel v brněnské diecézi, jehož titul by nesli blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola, zapotřebí ještě zvláštního indultu Apoštolského stolce pouze z toho důvodu, že jsou blahoslavení.
A mohou mít jeden kostel jako titul oba dva?
Také zde obecně platí zásada, že kostel má mít jeden titul. Notifikace De titulo ecclesiae stanoví, že kostel má mít zásadně jediný titul; výjimkou jsou světci či blahoslavení, kteří jsou v příslušném kalendáři zapsáni a slaveni společně. Právě tato skutečnost je v případě Jana Buly a Václava Drboly rovněž významná. Církev je slaví společně jednou památkou dne 17. června.
Znamená titul kostela automaticky také patronát farnosti, společenství?
Ne. A právě to je asi nejdůležitější praktické rozlišení. Může vzniknout kostel, jehož titulem budou blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola. Tím se stanou tituláři tohoto kostela. Pokud bychom však chtěli, aby byli současně také patrony farnosti, je to další právní krok a je třeba je jako patrony farnosti řádně ustanovit. Naopak teoreticky může existovat farnost, jejímiž patronem jsou Jan Bula a Václav Drbola, přestože farní kostel má úplně jiný titul. Kostel a farnost totiž nejsou totéž. Kostel je posvátná budova; farnost je společenství věřících a církevní právnická osoba.
Proč je toto rozlišování vůbec důležité? Není to jen právnická přesnost?
Myslím, že nikoli. Právo zde chrání teologický obsah. Titul kostela vypovídá o tom, pod jakým tajemstvím víry nebo ke cti kterého světce je konkrétní chrám dedikován Bohu. Patronát naproti tomu vyjadřuje živý vztah určitého společenství k nebeskému přímluvci. Jestliže bychom oba pojmy smísili, snadno se ztratí právě tato odlišnost. A krásně je to vidět například u kostela Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice může být titulem kostela, ale nemůže být jeho „patronem“ v technickém smyslu, protože patron je přímluvce u Boha. Bůh nemůže být přímluvcem sám u sebe.
Jak je to s liturgickým slavením? Má ustanovení patrona nějaký konkrétní dopad na liturgii?
Ano, a právě zde se ukazuje jeden z největších praktických významů patronátu. Patron není pouze čestným označením nebo světcem, k němuž má určité společenství zvláštní úctu. Je-li někdo řádně ustanoven patronem, vzniká z toho také konkrétní liturgické právo a povinnost jeho slavení. Normy De Patronis constituendis jsou v tomto směru velmi přesné. V čl. 11 stanoví, že zvláštní liturgické slavení náleží pouze patronům, kteří byli řádně ustanoveni nebo jsou jako patroni přijati na základě nepamětné tradice. Naproti tomu světec či blahoslavený, kterému se pouze lidově nebo ze zbožnosti říká „patron“, tím žádné zvláštní liturgické právo nezískává. To je další důvod, proč je třeba rozlišovat mezi patronátem v běžném duchovním smyslu a patronátem v právním a liturgickém smyslu. Samotný stupeň slavení potom závisí na tom, čeho je daný světec nebo blahoslavený patronem. Řádně ustanovený hlavní patron místního společenství, právnické osoby, institutu nebo sdružení se podle norem slaví se stupněm slavnosti. Tak je tomu také u patrona farnosti: ve vlastní farnosti nejde pouze o běžnou památku světce v kalendáři, ale o vlastní patronátní slavení společenství, a proto se slaví jako slavnost. U patrona většího územního celku stanoví normy odlišný stupeň. Hlavní patron diecéze, církevní provincie, regionu nebo národa se zásadně slaví jako svátek. Z vážných pastoračních důvodů, například je-li úcta k patronovi mezi věřícími zvlášť silná, však může být toto slavení povýšeno na slavnost. Starší sekundární patroni, kteří byli legitimně ustanoveni podle dřívější disciplíny, se podle čl. 14 De Patronis constituendis slaví jako závazná památka. Je tedy možné velmi zjednodušeně říci: patronát se projeví také v kalendáři a v liturgii toho společenství, jehož je blahoslavený nebo světec patronem. Není to jen zbožný titul, nýbrž právně-liturgický vztah.
Zde je dobře vidět rozdíl mezi patronem a titulářem kostela. Pokud by například blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola byli tituláři určitého kostela, jejich společný den by se v tomto konkrétním kostele slavil jako vlastní slavnost titulu kostela. Kdyby byli současně také řádně ustanoveni patrony farnosti, jejich slavení by mělo vlastní právní základ ještě z patronátu farního společenství. V obou případech tedy může být výsledkem slavnost, ale z jiného právního důvodu: jednou proto, že jde o titul konkrétního kostela, podruhé proto, že jde o patrona konkrétního společenství.
To je podle mého názoru velmi pěkné vyjádření samotného smyslu patronátu. Církev neříká pouze: „Toto je náš patron.“ Ona jeho vztah k danému společenství každoročně zpřítomňuje také v liturgii. Společenství se shromažďuje k Eucharistii, děkuje Bohu za příklad svého patrona, obrací se k jeho přímluvě a znovu si připomíná, co pro jeho vlastní křesťanský život tento patron znamená.
Jaký prostor tedy blahořečení Jana Buly a Václava Drboly nyní otevírá?
Velmi široký. Blahořečením byla jejich úcta církví veřejně schválena. Nyní mohou být jejich obrazy a relikvie vystavovány k veřejné úctě podle příslušných norem, mohou být liturgicky slaveni tam, kde je jejich slavení dovoleno, a jejich přímluva může stále více vstupovat do života farností, rodin a jednotlivých věřících.
A současně se otevírá možnost, aby se za stanovených podmínek stali tituláři nových kostelů či kaplí a také patrony určitých farností, míst nebo společenství.
Považoval bych za velmi krásné, kdyby taková rozhodnutí nevycházela pouze ze snahy dát někam jejich jméno. Patronát má mnohem hlubší význam. Znamená říci: chceme se od těchto blahoslavených učit, chceme se svěřovat jejich přímluvě a chceme, aby jejich způsob následování Krista nějak charakterizoval i naše společenství. Právě tehdy dostává slovo „patron“ svůj skutečný obsah.
Co byste si tedy přál, aby si lidé z odkazu blahoslavených Jana Buly a Václava Drboly odnesli?
Přál bych si především, aby nezůstali jen postavami z minulosti, jejichž jména si připomeneme při výročí nebo jejichž obrazy zavěsíme v kostele. Blahořečení je předkládá jako živé svědky evangelia pro dnešní dobu. Oba byli „obyčejnými“ diecézními kněžími, kteří chtěli věrně konat svou službu v mimořádně těžkých okolnostech. Neměli možnost změnit politický systém ani zabránit pronásledování církve. Mohli však rozhodnout o jedné věci: zůstat věrní Kristu, svému kněžskému povolání a lidem, kteří jim byli svěřeni. A právě tato věrnost nakonec dostala podobu mučednictví.
Myslím, že jejich poselství je proto velmi aktuální. Připomínají nám, že svatost nevzniká z mimořádných činů, ale z věrnosti v konkrétních okolnostech života – někdy i tehdy, když tato věrnost něco stojí. Člověk nemusí být postaven před pronásledování nebo mučednictví, aby mohl následovat jejich příklad. Každý z nás je denně zván k odvaze, pravdivosti, službě druhým a věrnosti svému povolání.
Byl bych rád, kdyby se lidé k Janu Bulovi a Václavu Drbolovi nejen obraceli s prosbou o přímluvu, ale také se ptali: Co by jejich způsob následování Krista mohl znamenat právě pro můj život, pro naši rodinu, naši farnost nebo naše společenství?
Jestliže jejich blahořečení povede k tomu, že někdo znovu objeví krásu kněžského povolání, někdo získá odvahu zůstat věrný ve zkoušce, někdo se smíří s druhým člověkem nebo se znovu začne modlit, potom jejich příběh nebude pouze připomínkou minulosti. Bude dál přinášet plody v životě církve. A to je podle mého názoru nejkrásnější smysl úcty k blahoslaveným: neobdivovat je z dálky, ale dovolit, aby nás jejich příklad přivedl blíž ke Kristu.
