„Bůh mi své plány odkrýval postupně,“ usmívá se novokněz P. Jan Kapistrán Tomáš Gajdoš
P. Jan Kapistrán (civilním jménem Tomáš) se narodil v Brně jako nejstarší ze čtyř sourozenců, rodiče však péči o ně nezvládali a tak se po několika letech strávených v dětském domově ocitl v pěstounské rodině Gajdošových z Pohořelic, kteří všechny čtyři sourozence přijali za své k vlastním šesti dětem. „Společné soužití nebylo vždy jednoduché, ale pěstounští rodiče mezi námi nikdy nedělali rozdíly a my – vlastní i nevlastní – si dodnes méně či více rozumíme a máme se upřímně rádi,“ říká o své velké rodině P. Jan Kapistrán.
Nabízíme rozhovor s novoknězem, jehož kořeny jsou v naší brněnské diecézi – o tom, jaká byla jeho cesta k víře a ke kněžství, co mu do života dává františkánská spiritualita a jak se těší na působení v rámci řeholního společenství a ve farnostech, do nichž bude poslán sloužit.
Poté, co vás a vaše sourozence přijala věřící pěstounská rodina, stala se pro vás víra přirozenou součástí života? A jaká byla vaše další cesta za životním povoláním?
Noví rodiče nás od počátku vedli do kostela. Víra tak do našeho života vstoupila přirozeně. Začali jsme se připravovat na křest i první svaté přijímání, s bratrem jsme ministrovali. V Pohořelicích jsem také přijal biřmování – kmotrem se mi stal starší nevlastní bratr. V té době náš kostel procházel opravou a my jsme jako rodina farnosti pomáhali, což mě velice formovalo po stránce společenství. Rodiče se zároveň věnovali zemědělství a chovu domácích zvířat. Otec provozoval nákladní autodopravu a obhospodařoval zemědělské stroje. Bylo to mnoho práce, ale díky ní jsem se naučil spoustu praktických dovedností – od oprav po řízení téměř všeho, co má kola a motor. I proto mám dnes řidičský průkaz na nákladní vozy i autobus. Po základní škole jsem se rozhodl vyučit truhlářem. V Brně jsem vystudoval odborné učiliště a získal výuční list s vyznamenáním. Tehdy jsem také prožíval hezký vztah s jednou dívkou.
Co vás tedy přivedlo k františkánskému řádu a posléze ke kněžství?
Sv. František mě fascinoval už dříve. Když jsem si vybíral biřmovacího patrona, sáhl jsem po staré knize „Svätí“ z roku asi 1850, která patřila mamince otce. Tam jsem narazil na titul sv. Františok a jeho súdruhovia. Slovo „súdruhovia“ tehdy ještě nemělo dnešní konotace. Právě tam jsem objevil sv. Františka z Assisi a jeho život mě uchvátil – jeho vztah k přírodě, církvi i bratřím. Rozhodl jsem se proto nést jeho jméno. Postupně jsem se dostal i k františkánským modlitbám a breviáři nešpor, který jsem se občas modlíval.
Po biřmování ve mně sílila touha být blíž Bohu. Kněžství jsem si však nepřipouštěl – měl jsem k němu velkou úctu a zdálo se mi nedosažitelné, zvlášť s mým vzděláním: chlapec ze zvláštní školy s výučním listem bez maturity přece nemohl pomýšlet na vysokou školu.
Moje povolání k zasvěcenému životu však rozpoznala katechetka, která mě učila náboženství a také doučovala němčinu. Jednou se mě zeptala: „Tome, máš tak rád sv. Františka. Nechceš se seznámit s františkány?“ Netušil jsem ani, že v Česku působí. Přes jejího bratrance, bratra Regaláta, jsem se dostal k provinciálovi. S ním jsem se setkal na jaře 2004 v Brně a krátce nato mě pozval do Prahy. Dodnes nechápu, jak jsem tehdy klášter našel, bez map a mobilu – připisuji to Duchu svatému. Po víkendu v klášteře jsem cítil, že tady je moje místo. Po vyučení jsem ještě nastoupil na veřejnosprávní školu s maturitou, ale touha po františkánském povolání byla silnější. Během prázdnin a podzimu jsem se rozhodl školu ukončit i s tehdejším vztahem – dívka to sama tušila. Provinciál i katechetka mi potvrdili, že se mohu stát františkánem i bez maturity jako bratr laik. V listopadu 2004 jsem proto nastoupil do postulátu. Rok na to jsem byl přijat do noviciátu v Trnavě a dostal řeholní jméno Jan Kapistrán.
Bůh mi své plány odkrýval postupně. Po počáteční formaci v Trnavě a Praze a po věčných slibech jsem byl v roce 2012 přeložen do Brna. Zde jsem požádal o možnost si dodělat maturitu, abych se mohl stát trvalým jáhnem. Tato myšlenka mě vlastně zaujala již po noviciátě. Bratři si však dávali nějaký čas na rozmyšlenou a nakonec mi umožnili dodělat maturitu. Bylo to krásné i náročné: pro spolužáky jsem byl spíše „taťka“, tehdy mi bylo téměř třicet let. Při tom studiu jsem měl možnost svědčit o víře lidem, kteří znali církev jen z médií. Vzájemně jsme se obohacovali. Po maturitě jsem zahájil teologická studia v Olomouci a v roce 2019 jsem přijal jáhenské svěcení.
Během studií i života v řádu jsem se intenzivně věnoval pastoraci: vedl společenství dětí a mládeže, vyučoval náboženství na dvou základních školách, organizoval víkendovky a tábory. Rok po jáhenském svěcení však přišel další Boží impuls – na pouti do Assisi mi spolubratr řekl, že mám být knězem. Tehdy jsem Bohu řekl: „Jestli to chceš, prosadíš si to sám, já žádnou iniciativu první vyvíjet nebudu“. A On opravdu poslal další potvrzení – mnozí věřící mi říkali, že by rádi přistoupili ke mně ke zpovědi. A přicházeli další impulsy i do jiných kněží a věřících. Provinciál nakonec souhlasil, abych pokračoval ve studiu teologie až do magisterského stupně zároveň s potvrzením o budoucím kněžském svěcení, což jsem bral jako další Boží řízení.
Jaká bude vaše další cesta kněze-františkána po svěcení? Už víte, do jaké komunity a farnosti půjdete sloužit?
Po vysvěcení na kněze budu ustanoven jako farní vikář u Panny Marie Sněžné v našem klášteře v Praze. Některé farníky zde již dobře znám – v minulém roce jsem vedl přípravu na první svaté přijímání i ministrantskou skupinu. Na pokračování této spolupráce se velmi těším.
Představujete si někdy svou nejbližší budoucí farnost? Co byste na společenství, do něhož vstoupíte, nejvíce ocenil a jakým způsobem byste je pak rád doprovázel?
Doufám, že v pražské farnosti nějaký čas zůstanu. Mám dar pracovat s mládeží a dětmi, a proto se chci této pastoraci co nejvíce věnovat. Zároveň vím, že farnost nabízí zpovědní pohotovost každý den od devíti do patnácti hodin, kde budu jistě potřebný. Svátostí smíření se chci plně věnovat. Ve farnosti bych velice ocenil spolupráci laiků na různých aktivitách a také zpětnou vazbu a inspiraci, co a jak vlastně ve farnosti dělat.
Co vám do života (a nejen toho duchovního) dává právě františkánská spiritualita a život v komunitě bratří?
Především bratrství – silný prvek františkánské tradice. Neustále hledáme nové způsoby, jak společný život obnovovat a prohlubovat. Velmi si cením také společných projektů, na kterých se podílí více bratří – necítím se jako sólista, spíše týmový hráč.
Sv. František chtěl, aby bratři chodili kázat alespoň po dvou – jeden mluvil a druhý se modlil. Tato myšlenka spolupráce mě inspiruje. Důležitá je i jednoduchost života, nelpění na věcech, schopnost sdílet s druhými čas i prostředky.
Co je podle vás v dnešní době stěžejním úkolem vás řeholníků?
Myslím, že máme být znamením Boží naděje a pevného zakotvení uprostřed světa zmítaného nejistotami a ideologiemi. Důležité je ukazovat, že i přes rozdílnost povah a prostředí lze spolupracovat a vytvářet jednotu. Klášter má být otevřený i laikům – aby zde mohli zakusit modlitbu, načerpat sílu a sdílet s námi život. Být tedy, jak říkal papež František, cítit ovcemi. A nesmíme se bát modlitby zde a nyní – nejen slíbit „budu se za tebe modlit“, ale hned se spolu s člověkem pomodlit. A mimo jiné také zprostředkovávat otcovskou a mateřskou tvář Boha.
Máte nějaký kněžský (ale nejen) vzor, který zásadním způsobem určuje vaše směřování?
Velkým vzorem mi byl farář v Pohořelicích, který mi předal úctu a lásku k Eucharistii. Rád vzpomínám na adorace, které vedl. Inspirují mě také jednotliví bratři v řádu, kteří věrně a poctivě žijí své povolání. Od každého si mohu vzít to nejlepší.
Na co se v pastoraci těšíte nejvíce?
Těším se vlastně na vše – na službu dětem, mládeži, na vedení společenství i farních aktivit. Prosím Pána, aby mi dal dostatek darů i sil k této službě.
Děkuji za rozhovor.
(Foto: Jakub Šerých, Člověk a víra)
