„Nesmíme být jen hlasateli naděje bez soucitu“, říká P. Leo Zerhau, brněnský nemocniční kaplan
Jak vypadá v praxi služba nemocničního kaplana? Znamená to, že strávíte v nemocnici třeba celý den?
Ta tradiční povaha nemocničního kaplanství je opravdu taková, kaplani chodí do nemocnice stejně tak, jako ostatní zaměstnanci. Má většinou na starosti konkrétní oddělení, kam chodí pravidelně, má přehled o tom, kdo tam je, o jejich léčbě. Je zkrátka součástí toho nemocničního týmu. Já to ale mám trošku jinak. Na úplném začátku bylo zadání takové, že když někdo zavolá z nemocnice, že potřebují kněze, tak přijedu. Vlastně taková služba na telefonu. Dnes je to hodně podobné, ale jak nás kaplanů přibývá, tak můžeme naši práci lépe koordinovat - a to je je právě můj úkol. Jsem tedy spíš takový koordinátor a kontaktní člověk pro potřebu svátostí nebo náhlé, krizové situace. Volají mi třeba z nemocnice nebo z rodiny, že někdo umírá a potřebuje vyzpovídat, podat svátosti.
Jak velký tým máte v tuto chvíli na starosti?
Jen brněnský tým čítá okolo 13 lidí. Kaplani s většími či menšími úvazky (kněží, řeholníci i laici, pozn. red.) plus dobrovolníci, kteří kaplanům pomáhají, dochází do nemocnic podle svých možností. V celé diecézi je to zhruba dvakrát tolik. Podle nového zákona by v budoucnu měl v každé nemocnici být kaplan, je to bráno jako standardní součást péče. Třeba v rámci Brna se to celkem daří. Ale zároveň přibývá dalších zdravotnických zařízení typu LDN a podobně, takže je to i výzva do budoucna. Se zdravotníky úzce spolupracujeme, oni ty pacienty znají a mají pro jejich třeba i nevyřčené potřeby "tykadla".
Jaké vzdělání by měl nemocniční kaplan mít?
Určitě základní teologické a k tomu specializovaný kurz. A v průběhu služby samozřejmě absolvuje supervize, další vzdělání a formaci. Řada kaplanů se třeba účastní supervize v rámci paliativních týmů, které v poslední době hodně pronikají do nemocnic jako nový směr péče o pacienty.
Ve službě nemocničního kaplana jste už skoro 24 let. Dá se říct, že vás dnes lidé (ať už zdravotníci nebo pacienti) vnímají a přijímají jinak než v začátcích? A pozorujete nějaký vývoj i ohledně toho, co pacienti po té duchovní stránce potřebují?
Určitě je ta služba dnes více samozřejmá. V začátcích jsme se trochu potýkali s představou, že jsme něco jako kouzelníci nebo nějací lidé se zvláštními schopnostmi. A co se týče těch potřeb pacientů, tak tam žádný rozdíl nebo vývoj nepozoruju. Pořád se nejčastěji setkávám s lidmi, kteří minimálně v minulosti měli nějaký kontakt s církví a když jsou teď v těžké situaci, tak se jim některé věci vybavují, na jiné vzpomínají. Mohou na něco navázat. Mnohdy ovšem není čistě náboženská potřeba, ale spíše hledání nějakého odpuštění, smyslu života, uzdravení vztahů.
Jakým způsobem přistupujete k těm, kdo v Boha nevěří?
Vždycky se představím a pak nechám ten rozhovor plynout přirozeně. Je důležité, aby kaplan uměl mluvit s lidmi přirozeným způsobem, který je ale zároveň vnímavý a otevřený pro něco hlubšího. A slovo nevěřící v tom našem prostředí je takové, no... řekněme zajímavé slovo. Spíš to často znamená, že ten člověk nechodí do kostela. Vzpomínám si na jednoho pána, který mi tvrdil, že je nevěřící. Byl jsem tedy připravený mluvit opatrně o nějakých existenciálních otázkách, ale pak mě napadlo, jestli se nechce pomodlit. A on říkal, že se pomodlí rád.
Jakým způsobem se třeba snažíte mluvit s člověkem, který zrovna dostal nějakou špatnou diagnózu?
Snažím se hledat nějaké stopy naděje přímo v něm. Využívám třeba principů logoterapie, snažím se zdůrazňovat to, co je v tom člověku dobrého, co dobrého vykonal, z čeho se radoval. A i když teď nějakou svou perspektivu ztratil, má se o co opřít. To, co je ale nejdůležitější, je jenom to bytí s člověkem samo o sobě. Aby v tu chvíli nebyl sám. Naslouchat. A taky nevnucovat naději za každou cenu - někdy je zásadní si ty těžké věci prostě prožít. A věřím, že Bůh je v tom rozhovoru se mnou, že si toho člověka taky vede.
Máte v paměti konkrétního pacienta, jehož životní příběh vás nějak výjimečně oslovil?
To bylo úplně na začátku mé služby. Mladá žena, filozofka, básnířka, umírala na onemocnění svalů a těsně před smrtí se vdala za svého snoubence, aby mohli ten závěr života strávit spolu. Mluvila skoro jenom o Kristu. Co bylo zajímavé, že byla konvertitka a jak pocházela z jiného prostředí, tak měla ty věci takové promyšlené a svěží. Nebo jeden bezdomovec, který umíral, nechal se pokřtít před smrtí a pak říkal, že se poprvé v životě necítí sám. Nebo maminka, která čekala miminko. A stala se jí nějaká mozková příhoda. Vím, že mi volali zrovna na Vzkříšení, a vzpomínám si, že jsem byl dost unavený a hrozně se mi nechtělo jet. Lékaři ji pak dlouho drželi v umělém spánku, aby se nakonec mohla narodit císařským řezem zdravá holčička. A ta maminka pak zemřela. To bylo hodně silné.
Změnila služba nemocničního kaplana nějak vaše osobní vnímání bolesti a smrti?
Je to přece jenom taková služba, ve které má mít člověk odstup. I když se snaží být blízko, musí mít i jakýsi nadhled. Někdy je dobré, aby měl kaplan zkušenost s bolestí ve svém životě, aby nevycházel jen z teorie. Protože i kdy má člověk všechny racionální věci dobře poskládané, tak to osobní setkání s bolestí je ještě na jiné úrovni.
A je potřeba se taky učit více tomu přirozenému soucitu. Aby člověk nebyl takovým hlasatelem naděje bez soucitu. Vím, že Kristus přichází ke každému člověku, ale přichází jemně zasévat, ne objednat naději ze zásilkové služby.
