„Naplňuje mě být s lidmi a milovat je Božím srdcem,“ říká Jarmila Strašáková, moderátorka pastoračních aktivit rosického děkanství

Jak ses dostala k pozici moderátorky pastoračních aktivit? Co je smyslem této práce?

To je trošku delší příběh, Začal v lednu 2023, kdy jsem si „stěžovala“ Bohu, že my laici máme spoustu darů, ale nemáme pořádně možnost nějaké formace, nebo že já o ní alespoň nevím. Během toho roku se událo mnoho věcí, které do sebe vzájemně zapadaly – jako když dáváte dohromady strojek s ozubenými kolečky, který se točí a při každém novém přiloženém kolečku rozhýbe další věc. Jedním z těch koleček bylo i to, že jsem začala přemýšlet, zda už nehledat práci na plný úvazek. Pak se mi ozval pan farář, že se hledá do děkanství moderátor, a že mám zvážit, zda bych to nechtěla zkusit. Do toho se mi ozval pan děkan, abych se přihlásila do výběrového řízení. Tak jsem si řekla: „Bože, jestli mě tam opravdu zveš, tak mi s tím pomoz!.“ A k mému překvapení jsem dostala v práci volno na dva dny výběrového řízení, i když za normálních okolností bych ho nedostala. Paní vedoucí samozřejmě nevěděla, že jdu na výběrko do jiné práce. A završilo se to tím, že mi moje nová vedoucí Karolína Kolářová zavolala, že mě vybrali. A do toho jsem ještě dostala taštičku na kalendář s nápisem: „Boží plány jsou mnohem větší, než si dokážeme představit.“ Což mě skoro rozbrečelo a zároveň pobavilo. Protože na začátku jsem jen chtěla, abych měla možnost nějaké formace a o rok později jsem byla povolána do pozice, kde mám já ostatním nabízet možnost formace, rozvoje, atd.
Co je smyslem této práce? Myslím, že probouzet v nás touhu žít tak, jak to s námi Bůh zamýšlí, a ne z povinnosti nebo ze strachu, ale z hluboké lásky a bláznivé zamilovanosti do něj.

Co všechno má moderátor v gesci? Co může/měl by dělat a do čeho například nemůže zasahovat? 

Měl by spolupracovat s děkanem, kněžími a laiky, to znamená, že nemůže jít proti nim. Pokud jsem stvořena k obrazu Božímu, je mojí potřebou dávat lidem svobodu a inspirovat je. Nemohu se tedy jako zloděj vloupat do farnosti a tam někomu něco nařizovat, co má nebo nemá dělat.
Já ze své pozice bych měla vytvořit nabídku pro různé oblasti a skupiny ve farnostech. Např. pro katechety, mládež, atd. Jak to využijí, je už na nich a jakou cestou se mi podaří je oslovit a nadchnout, je už na mně. Já osobně – a věřím, že i ostatní moderátoři – jdu cestou modlitby v důvěrném vztahu s Bohem. Odtud vycházím, tam čerpám a po této cestě se snažím jít.

Jak se ti daří oslovovat jednotlivé farnosti, na jaké rovině s nimi například spolupracuješ? A pokud jsem třeba věřící z farnosti ve tvém děkanství, můžu se na tebe obrátit i individuálně s nějakým požadavkem? 

Zatím se mi to daří pomalu... Ale z vlastní zkušenosti vím, že když chci běžet a rovnou nasadím vysoké tempo, tak daleko nedoběhnu, ale když zahřeju svaly chůzí, protáhnu je a pak teprve běžím pomalejším tempem, uběhnu i několik kilometrů. Spolupracuji na různých rovinách. Ano, pokud někdo něco potřebuje, jsem ráda, když se ozve. Jsem ráda za nápady i za konstruktivní kritiku, ale mohou se ozvat, i když vnímají nějakou těžkost ve farnosti. Tím, že se na to mohu lépe podívat „z dronu“, podaří se nám často najít cestu, kterou ten člověk sám neviděl. Ale zároveň otevřeně říkám, že nejsem automat, z kterého vždy vypadne produkt, který ten člověk očekával (smích), a Spasitele už jednoho máme, takže do této role se také nechci nechat napasovat.

Jaké jsou podle tebe tři nejdůležitější povahové vlastnosti moderátora pastoračních aktivit? 

Snad zdravá pokora, odvaha jít v důvěře, i když něco vypadá beznadějně a moudrost, která vychází z lásky a je protkaná radostným humorem.

Je něco, co se v rosickém děkanství za dobu tvého působení v roli moderátorky povedlo, na co jsi hrdá? Které povinnosti tě naplňují a těší?

Jsem hrdá na lidi v našem děkanství, na naše kněze, jáhny i laiky, kteří se snaží žít tak, jak nejlépe umějí. Žijí tady lidé s velkým srdcem na dlani. A protože takové srdce je velmi zranitelné, neukazují je hned na první dobrou, ale když se k nim člověk přiblíží, tak vidí, jak v nich ta semínka raší, jak z nich postupně vyrůstají rostlinky, jak rozkvétají poupata a jak ty květy nádherně voní. Nedávno mi jeden člověk řekl, jak jsem za tu dobu vyrostla. Já jsem si ale uvědomila, že to jsem nevyrostla já, ale že rosteme společně. Vzájemně se neseme. To mě naplňuje radostí. Dívat se Ježíšovýma očima a vidět tu krásu. Naplňuje mě být s lidmi a milovat je Božím srdcem. Moc mi to nejde a snažím se to učit, ale když se to podaří, tak je to něco neskutečného.
Velkou radost mám, že se nám podařilo uspořádat duchovní obnovu v Duchu Svatém podle Sieverse pro celé děkanství, a že už vidím, jaké to přináší plody, jako např. společenství, chvály pro rodiny s dětmi atd.

A naopak, je něco, co se třeba v děkanství moc nedaří, nebo v jakých oblastech vnímáš, že by se to dalo posouvat více a lépe?

No jistě, to vím naprosto přesně. Ale snažím se být sama se sebou trpělivá. Být královskou Boží dcerou a žít opravdovou identitu „synovství“ se vším všudy, to je výzva. A jsem ráda, že v sobě tuto touhu necítím sama. Takže odpověď zní, že bychom se to mohli v Duchu Svatém učit rychleji a lépe, ale on s námi má naštěstí trpělivost (smích).

Moderátor sám o sobě musí být aktivně žijící křesťan, který se chce o víru dělit a předávat ji dál i mimo brány svého kostela. Mají z tvé zkušenosti lidé zájem o to být v církvi aktivními, spolurozhodujícími a spoluodpovědnými členy? A je to z tvého pohledu důležité? 

Ve své práci se asi zatím víc setkávám s aktivnějšími katolíky. Jsem ráda, když mě někde pozvou třeba na setkání pastorační rady, nebo na farní den, kde je prostor se o těchto věcech bavit. Lidé mají někdy ze začátku pocit, že se bavíme o ideálech, nebo že si nasazuji laťku příliš vysoko. Ale kdo se zvedne ze židle/křesla, aby udělal jeden krok a aby si zase sedl? Takový cíl je pro zdravého člověka naprosto nelákavý. Ale pokud si dám cíl běhání, abych se cítil dobře, tak jsem pak ochotný ten první krok udělat, i když vím, že zatím budu chodit jen na rychlé procházky. Není naším cílem být dokonalí, ale svatí, a to je dost velký rozdíl. Chci mít ideály v samotném Kristu. A Kristus nám neříká: Beru tě na milost, jen když uběhneš maraton, nebo když zdoláš největší horu světa. On říká jen jednoduchou větu. „Pojď za mnou.“ (Mt 9,9)
Proč je spoluzodpovědnost nás laiků důležitá? Jak řeknu Ježíši, že nemám chuť s ním být v nebi, protože můj soused nebo můj kněz se o to málo snažil? Jak mu vysvětlím, že se o jeho milosrdenství nedozvěděl můj soused, protože mu to ten druhý soused neřekl? Co mu odpovím, když dnes znovu uslyším. „Pojď za mnou a následuj mě.“ Řeknu mu své ANO? Jak si mohu stěžovat, že jsou někde války, nebo že ten či onen něco špatně udělal, když já sám nepřijmu tuto výzvu – stát se Ježíšovým učedníkem. Jsem zodpovědný za svá rozhodnutí a spoluzodpovědný za místo, kde žiji (rodina, farnost, církev, společnost …). Vlastně každý jsme nějakým dílem spoluzodpovědní za svět, ve kterém žijeme.

Jarmila Strašáková je moderátorkou pastoračních aktivit v rosickém děkanství od února 2024. Žije ve Zbraslavi u Brna s manželem a pěti dětmi. 

(Foto: pracovní setkání moderátorů pastoračních aktivit naší diecéze v červnu letošního roku, Jarmila Strašáková druhá zprava)