Katechumenka Natallia: „Vnímám, jak se mi mění život.“
Natallia žije v Česku osm let a česky mluví plynně. Občas ale v její řeči zaslechnete slabý východní přízvuk. Natalllia pochází z Běloruska. V Bělorusku má své rodiče, které čtyři roky neviděla. Vystudovala žurnalistiku v ruském Petrohradu, kam přišla ještě před anexí Krymu. Když se atmosféra v Rusku i Bělorusku začala vyostřovat, rozhodla se pokračovat v magisterském studiu v České republice. A už tady zůstala. Před rokem se začala připravovat ke křtu ve farnosti v Brně-Bystrci.
Petrohrad bylo krásné evropské město, mělo úroveň. Ale čím dál víc bylo jasné, že to v Rusku nedopadne dobře - proto jsme se i s rodiči rozhodli, že si vyberu nějaký jiný evropský stát, kde můžu jednoduše pokračovat ve studiu. Vybrala jsem si Česko, zaplatila kurz češtiny pro cizince a odešla jsem. V Bělorusku není možné žít, pokud jste mladý člověk, které něco ví lidských právech, má ambice a názory, které chce vyjadřovat. Když víte, co je svoboda slova. Žít tam je opravdu antiutopie.
Jakým způsobem jste s rodiči v kontaktu?
Nemůžu tam za nimi jezdit. A oni nemůžou za mnou - kvůli sankcím a válce. Teď od prvního ledna byl zakázán i poštovní styk. Tak si jen telefonujeme, každý den, posíláme si fotky. Asi jsem si svým způsobem zvykla, ale když se nad tím víc zamyslím, tak se rozbrečím. Není to jednoduché.
Podařilo se vám tady v Česku si najít nějaké své „doma“, zázemí, přátele?
Spoustu lidí, které jsem potkala, už z mého života odešlo, mění se mi zájmy - před časem to bylo divadlo, teď se třeba hodně věnuju sportu. Ale předtím jsem studovala v Olomouci divadelní a filmovou vědu a tam jsem našla dobré přátele. Mám tam taky jednu hodně blízkou kamarádku, která mě provázela při všech složitých situacích v životě. A její táta mi teď půjde za kmotra. Tak tyhle lidi beru jako svou rodinu.
Jak jste se dostala k víře a k rozhodnutí přijmout křest?
Já jsem byla pokřtěna v pravoslaví. Máma mě odmalička vodila do kostela, ale jen na velké svátky. Nemůžu říct, že by moje rodina byla nějak extra duchovně založená - táta je třeba ateista. Ale oba moje rozhodnutí stát se katoličkou respektují. Já jsem se postupně začala více zajímat o dějiny svého státu, o své vlastní dějiny - nějaké kořeny, jestli mi rozumíte. A přišla jsem na to, že s pravoslavím nemám nic společného. Tím spíše dnes, kdy je to u nás v Bělorusku tak provázáno s vládnoucím režimem. Už v Petrohradu jsem se začala přibližovat katolické víře, chystala jsem se na křest. Pak jsem ale musela odejít a bylo najednou tolik základních věcí k řešení, že ty duchovní potřeby jsem nějaký čas nechala být.
Loni jsem nastoupila do práce v Bystrci, v obchodě, a párkrát jsem tam potkala i o. Záleského (děkan a farář v Brně-Bystrci, pozn. red.), když kupoval nějaké věci pro farnost. Zdál se mi jako strašně milý člověk, zaslechl můj přízvuk, začal se ptát, povídali jsme si. A já jsem tehdy byla po těžkém rozchodu, ve velké krizi a vnímala jsem to jako znamení. Tak jsem si našla jeho kontakt a zeptala jsem se, jestli bych mohla pokračovat v přípravě na křest. A on řekl, že určitě ano, ať přijdu. Pak jsem se připojila k té místní skupince katechumenů, se kterými teď o Velikonocích budu pokřtěna.
Jaká pro vás byla příprava?
Bylo to moc zajímavé, diskutovali jsme o spoustě věcí, a mně se moc líbí, že o. Záleský dokáže všechno krásně vysvětlit a zároveň že má takový - jak to říci - moderní pohled na svět. Hodně se mi líbilo, když jsme mluvili o tom, jak máme vnímat druhé lidi, jak máme být trpěliví ve vztazích... To mě hodně inspiruje a snažím se tím řídit, snažím se žít podle Bible.
Co od svého křtu očekáváte? Co byste si třeba přála, aby se ve vašem životě změnilo?
Abyste byla pokřtěna, musíte přesně vědět, proč do toho jdete a že pak máte nést to světlo dál. Mně to přijde jako obrovská práce - být křesťan. Práce na sobě sama. Promítat obecně ty křesťanské zásady do každodenního života. Křest je pro mě v tuhle chvíli velká událost. Skoro jako bych se vdávala.
A co bych chtěla, aby se změnilo - to vím úplně přesně. Abych se zbavila úzkosti. Líbí se mi ta myšlenka, že úzkost je vlastně nedůvěra k Bohu. Že nevěřím, že ty věci dopadnou dobře. Tento rok mám hodně náročný, co se týče nějakého osobního života, do toho byrokracie, měla jsem potíže získat pracovní povolení, chvílemi to vypadalo, že to nemůže dopadnout dobře. Příprava ke křtu a každodenní modlitba mi moc pomohly se od té úzkosti oprostit.
Těšíte se na křest?
Moc. Extrémně. Vnímám, jak se mi ten život už teď mění. A těším se na to, až budu moci s hrdostí říct, že jsem katolička.
(Úvodní foto: Radek Hanksut, Člověk a víra, Bílá sobota v katedrále 2026)
