„Byl bych rád knězem, který je blízko lidem, blízko Bohu a díky tomu plný nakažlivé radosti.“ Představujeme jednoho z našich bohoslovců Matěje Zamazala

Můžete se nejdříve čtenářům v krátkosti představit? 

Jmenuji se Matěj Zamazal a pocházím z farnosti Střelice u Brna. Vyrůstal jsem ve věřící rodině. Mám dva mladší sourozence – bratra a sestru. Vždy také rád zmiňuju své dva bratrance a dvě sestřenice, kteří jsou zároveň našimi sousedy a i proto jsou mi velmi blízcí. Prvních pět let školní docházky jsem absolvoval na základní škole v rodných Střelicích, potom jsem studoval osm let na Biskupském gymnáziu v Brně. Jeden ročník jsem strávil na střední škole v americkém státě Wisconsin, za což jsem moc vděčný, protože z této zkušenosti stále čerpám mnoho dobrého. Mezi moje koníčky už od dětství patří hudba, ať už hraní, poslech, nebo navštěvování koncertů, a od střední školy studium cizích jazyků. Baví mě taky pěší turistika, vlastně obecně rád cestuji všemi možnými způsoby.

Vzpomenete si, kdy vás poprvé napadlo, že chcete být knězem? A jaké konkrétní kroky po definitivním rozhodnutí následovaly?

Úplně si nevzpomínám, kdy mě poprvé napadlo, že chci být knězem, ale vybavuji si, kdy jsem si poprvé uvědomil, že by to mohla být i má cesta. Došlo k tomu u jedné větší zpovědi, kterou jsem prožil během lidových misií u nás ve farnosti. Měl jsem tehdy asi čtrnáct let. Ta myšlenka se potom postupně vracela a sílila touha ji následovat. Sice pro mě bylo nejdřív těžké ji nějakým způsobem přijmout, ale po spoustě času stráveném v modlitbě a adoraci, po několika silných odpovědích na mé modlitby a po pár rozhovorech s různými kněžími jsem se rozhodl podat přihlášku do kněžského semináře.

Máte za sebou první rok v teologickém konviktu. Můžete lidem přiblížit, jak vypadá formace v konviktu a k čemu má vlastně konvikt sloužit?

Teologický konvikt je takovým předstupněm kněžského semináře, někdy se mu také říká „nulťák“, tedy nultý ročník. Sídlí v Olomouci a je společný pro aspiranty kněžství z celé České republiky, takže se můžeme navzájem poznat i se spolubratry z Čech. Ti po tomto roce odcházejí do pražského kněžského semináře, zatímco my z Moravy zůstáváme v Olomouci. V konviktu stráví člověk obyčejně jeden školní rok, během kterého má čas důkladně si promyslet i promodlit své povolání a rozlišit, jestli je to skutečně cesta, na kterou ho Pán volá. Vyzkouší si taky všechny možné aspekty kněžského života. Například  „konvikťáci“ jedou několikrát na víkend do různých moravských farností, kde bydlí u místních rodin, účastní se liturgie, vedou různá setkání, společenství, či pobožnosti. Další zajímavou zkušeností může být sociální praxe. Ta spočívá v práci v nemocnici, často na odděleních s pacienty, kteří už potřebují asistenci s většinou běžných denních úkonů. Osobně to pro mě byl čas náročný, ale na druhou stranu taky požehnaný a přál bych všem, aby si mohli něco takového vyzkoušet. S naším ročníkem jsme navštívili i věznici ve Vinařicích u Kladna a několik řeholních komunit. Mimo to studenti konviktu navštěvují teologickou fakultu, učí se nové modlitby, osvojují si denní řád a běžný chod semináře, a celkově by z nich měli růst lepší křesťané. Většinou totiž někteří zjistí, že je Bůh volá jinam než ke kněžství a je to tak dobře, znamená to, že konvikt splnil svůj účel. 

Když se mladý muž v dnešní době rozhodne být knězem, tak reakce okolí mohou být také ve smyslu: „Proč? A víš, do čeho jdeš?“ Možná takovou zkušenost nemáte, ale dokázal byste odpovědět?

Když se mě někdo na něco takového zeptá, tak většinou odpovídám, že věřím v Boha, který mě stvořil a který je dobrý. Takový Bůh ví, k čemu mě stvořil, co je pro mě nejlepší a taky pro mě chce to nejlepší. Zaslechl jsem jeho hlas, který mi říká, že cesta, kterou mám jít, je cesta ke kněžství. Nemám tak žádný důvod mu v tom nedůvěřovat. Jestli vím, do čeho jdu? Nějaký obraz asi mám, snažím se nemít žádné zkreslené představy, ale myslím si, že obecně platí, že člověk neví, jaké něco opravdu je, dokud to sám nezažije.

Žijeme v době, kdy kněžských povolání stále ubývá, otevřeně mluvíme o jejich nedostatku, řada menších farností se musí bez svého faráře obejít. Čím je pro vás osobně kněžské povolání atraktivní? A naopak pociťujete nějaké obavy nebo nejistotu z toho, co vás může v kněžství potkat?

Kněžské povolání je pro mě atraktivní v tom, že mi dává možnost udělat spoustu dobra pro lidi kolem mě, pro Pána Boha, pro náš svět i pro sebe samého. Chtěl bych předávat dál radost, naději a pokoj, které mně osobně přináší má víra, i lidem okolo, aby taky poznávali Ježíše a mohli s ním dojít až do nebe. Nějaké obavy nebo nejistoty přirozeně čas od času pociťuji, je mi taky jasné, že dříve nebo později nějaké krize přijdou, tak jak to bývá u všeho. Snažím se tím ale moc netrápit, spíše to svěřuji Pánu a věřím, že s jeho pomocí to překonám.

Jakým knězem byste rád jednou byl?

Byl bych rád knězem, který je blízko lidem, blízko Bohu a díky tomu plný nakažlivé radosti.