Biskupství brněnské

Pohádka na prázdniny – „Růžence“

Ilustrace
20.7.2017

Pohádky patří ke chvílím oddechu, mají je rády děti i dospělí. Pohádky přinášejí chvíle, při kterých můžeme zapomenout na každodenní starosti, pohladí, povzbudí, poučí….
Autorem pohádky „Růžence“ je blanenský děkan P. Václav Trmač.

Byly jednou dva klokočové růžence. Jeden byl normální – na 5 desátků, druhý byl také normální, ale jen na jeden desátek. To se ví, že se ten delší vytahoval, považoval se za lepší a zbožnější a o kratším kolegovi se vyjadřoval nečekaně hrubými slovy. Marně se jednodesátkový růženec bránil, že i na něm je možné modlit se neomezené množství desátků. Marně trval na tom, že větší množství kuliček není zárukou většího soustředění při modlitbě. Marně vysvětloval, že svou existencí nikterak nepopírá dlouholetou tradici pětidesátkových růženců. Ani skutečnost, že při rodinné modlitbě byly oba růžence používány současně, nic nezměnila. Delší růženec byl skálopevně přesvědčen, že jenom on je ten pravý a správný a spásonosný. A hýbat se skálou nelze. Buď ji necháme tam, kde je, nebo ji rozbijeme a pak přestěhujeme, jenže to už pak není skála, ale hromada štěrku.

Ani zavedení čtvrtého okruhu tajemství „Růžence světla“ nevneslo světlo do trvalého sporu pětidesátkového sporu s jednodesátkovým. Kratší říkal: „Vidíš, ani počet růžencových tajemství není neměnný a definitivní,“ ale delší hned trumfoval: „Ano, jenže těch tajemství neubylo a nikdy neubude!“ Čím víc kratší růženec hájil svou čest a zbožnost, tím víc byl urážen a ponižován. A když mlčel, bral to ten delší jako uznání své pravdy a jako vítězství a mluvil ještě povýšenějšími a hrubšími slovy. Ještě že to lidé neslyšeli, to by asi raději počítaly „zdrávasy“ na prstech nebo by se přestaly modlit úplně.

Jednou se majitelé růženců vydali na pouť. A aby to byla skutečně pouť, šli posledních dvanáct kilometrů pěšky. Na krásné louce uprostřed lesa se zastavili, aby si odpočinuli. Někoho napadlo, že by se mohli pomodlit růženec a takový návrh samozřejmě nebylo možné odmítnout. Jenže děti se začaly hádat. Když jedno chtělo ten delší, druhé ho chtělo taky. Když si tedy první chtělo vzít ten kratší, změnilo názor i to druhé. Marně rodičové vysvětlovali, že na délce růžence nezáleží, zbytečně vyhrožovali, že dětem na poutním místě nic nekoupí. Děti se růžence přetahovaly tak dlouho, až je oba přetrhly.

Kuličky se rozletěly po trávě. Děti překvapením ztuhly. Uvědomovaly si, co provedly, a čekaly, jaký rozsudek nad nimi bude vynesen. Na mamince bylo vidět, že je z chování svých ratolestí smutná, na tatínkovi, že se zlobí, ale žádný z nich nic neřekl. Děti chvíli čekaly, co se z toho vyvrbí, a když mlčení nikdo nepřerušil, dalo se nejdříve jedno a hned po něm i druhé do hledání růžencových kuliček. Ve vysoké trávě to nebylo jednoduché. Děti byly hledáním natolik zaujaté, že ani nepostřehly, jak se maminka usmála na tatínka, tatínek jí to oplatil a pak se oba usmáli na děti.

Od té události měli doma růžence čtyři. Nekoupili si je na pouti, ale vyrobili je z nalezených kuliček. Těch bylo přesně 44. Každý měl svůj jednodesátkový růženec. Děti se nehádaly, žádný z růženců se nevyvyšoval nad ostatní, nikdo nepoznal, které kuličky pocházejí z delšího růžence a které z kratšího. A tento pokoj se rozlil do všech zákoutí rodinného života, protože nové růžence nejenom zvaly k modlitbě a pomáhaly při ní, ale zároveň všem připomínaly něco velice důležitého.

 

Přehledy bohoslužeb v brněnské diecézi

Stálá zpovědní služba v Brně

Duchovní služba v nemocnicích

Puls

Výroční zprávy

Jak dále? (po majetkovém narovnání)

Odběr RSS - Aktuality