25. 3. 1914 narozena v Huštěnovicích u Uherského Hradiště
21. 1. 1988 zemřela v klášteře ve Znojmě-Hradišti
28. 2. 1996 Kongregace pro svatořečení udělila nihil obstat
26.11.1996 zahájena diecézní část beatifikačního řízení, Brno
v roce 2004 byl proces předán do Říma.
postulátor S. M. Remigie Anna Češíková, SCB
stav římská etapa řízení na kongregaci v Římě
Zpracovala S.M. Mgr. et. Mgr Angelika Pintířová, SCB
Antonie Hasmandová se narodila se 25. března 1914 v Huštěnovicích u Velehradu, v rodině se sedmi dětmi. Už v šesti letech, jí umírá matka. Dvě její starší sestry se staly boromejkami.
Ve třinácti letech ji inspiroval řeholní život a vstoupila jako školní čekatelka také k Milosrdným sestrám sv. Karla Boromejského ve Frýdlantu nad Ostravicí. Po ukončení měšťanské školy vystudovala učitelský ústav v Praze. Následovalo intenzivní období řeholní formace – noviciát v Praze pod Petřínem, kdy přijímá řeholní jméno sestra Vojtěcha. Praxi začínala jako učitelka na Obecné škole v Třeboni. Absolvovala ještě další odborná učitelská vzdělávání.
Ke konci 2. světové války se dobrovolně nabídla k ošetřování nemocných a raněných vojáků ve Slaném. Už zde prokázala statečnost a úctu k člověku, když byla ochotná ošetřovat vojáky bez rozdílu národnosti (ruské i německé).
Po válce byla ředitelkou školy v Brně Líšni až do jejího zrušení komunistickými úřady. V roce 1945/46 byla zapsána jako řádná posluchačka na Vysoké škole pedagogické v Brně. V roce 1948 složila i zkoušku z ruského jazyka, který se stal na měšťanských školách povinným. Po zrušení školy byla jmenována (1950) představenou komunity v Prachaticích. Zde se s vědomím generální představené ukrýval františkánský kněz Remigius Janča, který unikl předchozímu přepadení mužských klášterů. Byl ale prozrazen a zatčen. Spolu s ním byla zatčena i představená a několik dalších sester. V následujícím soudním procesu Jarolímek a spol. byla spolu s dalšími byla uznána vinnou tím, že se „spolčili k pokusu zničit a rozvrátit lidově demokratické státní zřízení a společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou a tím spáchali trestný čin velezrady…“, což u sestry Vojtěchy vedlo k trestu odnětí svobody na 8 let včetně propadnutí majetku i odnětí občanských práv a svobod.
Toto náročné období svého života prožila statečně v postoji víry, kterou hájila i před nespravedlivými vězniteli. Ve výkonu trestu byla sestra Vojtěcha známa u svých spoluvězeňkyň především empatií, nasloucháním a obětavou pomocí, ale i hrdinnou statečností. Nebála se zdánlivě bezesmyslně bojovat za práva svá i ostatních. Je to vidět z dopisu, který napsala spolu s dalšími odsouzenými generálnímu tajemníkovi OSN Dagovi Hammarskjöldovi [dagovi hamršeldovi], který v roce 1956 navštívil Československo. Dopis pochopitelně nebyl doručen a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Byla kázeňsky potrestána za to, že „se s 11 odsouzenými předem dohodla na napsání dopisu generálnímu tajemníku OSN, dopisy si vzájemně mezi sebou pomáhaly sestavit a obsah dopisů si četly, takže se dopustila hromadné, organisované provokativní akce, což příslušné předpisy nedovolují, nehledě k tomu, že svým jednáním všech 12 odsouzených hrubě narušilo kázeň mezi ostatními odsouzenými… Tak provokativně vysoupila proti československým zákonům, zejména proti výkonu trestu odnětí svobody. Tímto jednáním hrubě porušila táborový pořádek… využila přítomnost gen.taj. OSN a tak chtěla hanobit ČSR v zahraničí.“ Byly jí odňaty všechny výhody na 3 měsíce a byla přemístěna z Pardubic do přísnější věznice na Pankráci. Díky amnestii prezidenta republiky byla propuštěna o 4 měsíce a1 den před vypršením trestu. Ve výstupních posudcích se můžeme dočíst: „K výkonu trestu neměla nikdy kladný poměr a několikrát byla iniciátorkou různých vzpour. Je to náboženský fanatik stavějící zájmy církevní nad zájmy státní. Po dlouhou dobu musela být od ostatního kolektivu isolována, neb na tento názory zhoubně působila. Po pracovní stránce byla jen průměrná dělnice, bez zájmu o práci, v soutěži nebyla (pozn. v té době se soutěžilo o různé pracovní tituly např. brigáda socialistické práce apod.) a k těmto věcem měla přímo odpor. V její převýchově nebylo docíleno celkem žádných výsledků.“
Po propuštění v roce 1960 žila ve velké komunitě sester ve Vidnavě, později také jako představená. Kolem roku 1968 došlo k uvolňování poměrů a mohla být po mnoha letech konána řádná volební generální kapitulu v roce 1970. Ve Znojmě-Hradišti byla zvolena do úřadu generální představené Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.
Matka Vojtěcha si v době uvolnění režimu žádala o soudní rehabilitaci svého procesu. 10.9. 1970 (tedy přesně v den, kdy byla zatčena) byl rozsudek zrušen, ovšem krajský prokurátor se odvolal proti zrušení a ve svém zdůvodnění uvádí, že senát nevzal dostatečně v pvahu vysokou společenskou nebezpečnost spáchaných činů, protože „ač obvinění měli zaručen svobodný výkon náboženství, stavěli se proti lidově demokratickému zřízení a proti úpravám, jimiž se stát snažil odstranit vliv tehdejší nepřátelské církevní hierarchie, směřující ke zničení našeho společenského řádu. Společným cílem bylo… rozbití republiky a jejího společenského zřízení.“ Nejvyšší soud dal prokurátorovi za pravdu a v březnu 1971 nařídil nové šetření. O konečném zrušení rozsudku pro zločin velezrady bylo rozhodnuto až 27.9. 1972.
I jako generální představená do všeho, co dělala, vkládala především své vlastní srdce. Povzbuzovala sestry, vytrvale je zvala k hledání jejich poslání a způsobu, jak je uskutečňovat v současné společnosti. Našla si čas i na korespondenci s bývalými spoluvězenkyněmi, povzbuzovala mladé kněze a přes zákaz i s rizikem nového věznění se rozhodla přijímat do kongregace dívky se zájmem o řeholní život, které pak tajně vychovávaly v malých společenstvích starší sestry.
Na začátku 60. let proběhl v církvi 2. vatikánský koncil. Matka Vojtěcha, pohotová ke znamením doby, získávala církevní dokumenty týkající se této obnovy. Bylo to nejen obtížné, ale v té době i velmi nebezpečné. Podněcovala jejich překlady, četla je, mluvila o nich při setkáních se sestrami a uváděla je do života. Byla vždy statečná, neváhala napsat i tehdejšímu prezidentovi Gustavu Husákovi s žádostí, aby dovolil přijímání nového řeholního dorostu. Neposuzovala však lidi podle jejich přesvědčení, a když potřebovali pomoci, byla na místě. Tak také navštěvovala až do jeho smrti státem dosazeného vedoucího řeholního domu ve Znojmě-Hradišti, člena KSČ, když onemocněl rakovinou a pomáhala mu nést jeho utrpení.
Její život se začal naplňovat, když ve starém tuberkulózním ložisku, což byl následek věznění, se objevilo rakovinné bujení plic. Nemoc nesla statečně a ještě s mladými sestrami prožila oslavu 150 let přítomnosti boromejek v Čechách. Zemřela 21. ledna 1988 pověsti svatosti. Její pohřeb se stal navzdory přítomnosti STB velkou manifestací životaschopnosti církve.
Nynější biskup Vojtěch Cikrle započal v roce 1996 proces k jejímu blahořečení. V roce 2004 byl proces předán do Říma.
Karmelitánské nakladatelství vydalo čtvrté přepracované vydání životopisu Matky Vojtěchy, který sestavila Matka Inviolata Krupková pod názvem „Láska smrtí nekončí.“
V nakladatelství Cesta vyšlo druhé vydání knihy od Marie Holkové Matka Vojtěcha.
Nakladatelství Cesta vydalo knižně pod názvem: Matka Vojtěcha Hasmandová SCB „ Jsem v dlani Boží“ dopisy z vězení.
Více informací a internetových stránkách Kongergace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
http://www.boromejky.cz/matkavojtecha
https://www.facebook.com/MatkaVojtecha
Samostatný web: www.matkavojtecha.cz/
