Biskupství brněnské

Pohádka na podzim – „Bílá knížka“

Ilustrace
10.11.2017

Pohádky patří ke chvílím oddechu, mají je rády děti i dospělí. Pohádky přinášejí chvíle, při kterých můžeme zapomenout na každodenní starosti, pohladí, povzbudí, poučí….
Autorem pohádky „Bílá knížka“ je blanenský děkan P. Václav Trmač.

„Byl jednou jeden smutný knihař. Ne že by se mu práce nedařila nebo že by se mu vedlo špatně. Důvodem jeho trápení byly knížky, které poctivě vázal a vlepoval do krásných desek. Věnoval jim spoustu času a práce a patřilo jim celé jeho srdce. Ty knížky se ale navzájem neměly rády. Každou noc sváděly kruté boje – knihy politické s náboženskými, zábavné s vědeckými, ilustrované s neilustrovanými, vázané v kůži s vázanými v plátně - a někdy také všechny proti všem. Ráno pak byly potrhané a pomačkané a rozházené po celé vazárně, takže knihař měl do oběda co dělat, aby je dal aspoň trochu do pořádku. Není divu, že ho to hnětlo a deptalo.

Jednou si posteskl: „Děvenky moje milované, co si s vámi mám počít? Neplatí na vás ani prosby ani hrozby, jste pořád tak pyšné a sobecké, že mi to jednou utrhne srdce." Slyšel to jeho syn a bez váhání navrhl: „Víš co, tati? Já sám se stanu knížkou a ukážu jim, jak je to krásné, když se všichni mají navzájem rádi!" Bylo to jediné možné řešení, pokud nechtěli vazárnu rovnou zavřít, a proto pan knihař na synův návrh přistoupil.

Tak se mezi knihami v regále objevila zbrusu nová, zářivě bílá knížka. Sotva se trochu porozhlédla a přivykla novému prostředí, dala se do řeči se svými sousedkami. Nejdříve se bavily o takových obyčejných věcech, jak se knihy obvykle bavívají, když zrovna nemají co dělat. Ale pak bílá kniha nenápadně stočila hovor na meziknižní vztahy. Tvářila se, jako by nevěděla, co její sousedky v noci provádějí, a mluvila s takovým nadšením o vzájemné lásce, že v nich probudila velikou touhu takové vzájemné vztahy uskutečnit. Ráno byla většina knih opět škaredě pocuchaná, ale kolem bílé knihy byl ostrůvek klidu a pohody. Uzavřely dokonce smlouvu na obranu proti pronikání pokoje a schválně rozněcovaly spory. Pokusily se také bílou knihu zlikvidovat jako svého úhlavního nepřítele. Ale i když ji v noci poničily tak, že vypadala jako vhodný příspěvek do sběru starého papíru, ráno byla knížka zase na svém místě v nejlepším pořádku.

Trvalo to dlouho, ale přece jenom zlobivých knih stále ubývalo, i když se snažily ze všech sil zničit své mírumilovné sestry a dokonce proti nim pořádaly trestné výpravy. Když už zbylo jen několik nenapravitelných štváčů, rozhodl se pan knihař učinit s nimi krátký proces. Posbíral je do pytle, odnesl do sklepa a potom jim doporučil: „Jen se rvěte dál. Čím víc budete potrhané, tím lépe se s vámi bude zatápět pod kotlem." Chtěl jim dát poslední šanci k projevení dobré vůle a snahy o pokojné soužití. Příslušnice bojové aliance se však do sebe pustily tak, jak ještě nikdy: vzájemně si na sobě vybíjely zlost a byly tak zaslepeny svou zlobou a zuřivostí, že do rána z nich zbyly jen samé cáry a cancoury. Od té doby vládla ve vazárně láska a pohoda. Panu knihaři i jeho synovi se dílo dařilo, nikdo už je nekazil. Knížky se měly navzájem rády a na darebačky ve sklepě si už nikdo ani nevzpomněl.“

 

Facebook profil Biskupství brněnského

Banner - projekty spolufinancované z EU

Přehledy bohoslužeb v brněnské diecézi
Stálá zpovědní služba v Brně
Duchovní služba v nemocnicích
Puls
Výroční zprávy
Odběr RSS - Aktuality