V roce 1968, kdy uplynulo 100 let od jeho úmrtí, proběhly v jeho rodišti - Rousínově „Velké sušilovské oslavy“. Tehdejší brněnský biskup Karel Skoupý požehnal při této příležitosti i nový zvon jménem SUŠIL.
Historička Dagmar Stryjová píše: František Sušil se narodil 14. června 1804 v malém jihomoravském městečku Rousínově u Vyškova v rodině hostinského. Po ukončení gymnaziálních studií v Kroměříži pokračoval v dalším vzdělávání na bohosloveckém ústavu v Brně, kde byl v roce 1827 vysvěcen na kněze. Poté působil několik roků jako duchovní v Olbramovicích u Moravského Krumlova, pak krátce v Komárově u Brna, aby roku 1837 natrvalo zakotvil jako profesor bohosloveckého ústavu v Brně. Po celý svůj život patřil k horlivým organizátorům katolického hnutí na Moravě, které díky němu získalo také vlastní spolek, vydavatelství knih a časopis. Protože již od dětství přicházel do styku se světem hudby, kterou velmi miloval, začal shromažďovat a zaznamenávat písně nejdříve z okolí svého bydliště, později z různých koutů Moravy, Slezska, západního Slovenska i severního Rakouska. Sebraný materiál uspořádal do několika souborů. V roce 1835 to byl nejdříve sborník písniček a popěvků z okolí Rousínova, který vyšel pod názvem Moravské národní písně. Po prvním obrovském úspěchu přistoupil v roce 1840 k vydání druhého svazku nesoucího název Moravské národní písně Sbírka nová. Od této chvíle využíval každé volné chvilky ke kratším či delším cestám po území celé Moravy, kde sbíral a shromažďoval národopisný materiál. V posledním vydání z let 1853 – 1860 se sbírka rozrostla na neuvěřitelných 2361 písní světského i náboženského charakteru, které roztřídil podle námětů a žánrů na legendy, písně historické, žertovné, milostné, svatební, rodinné, vojenské a hospodské. Všechny zaznamenal v nářečí toho kterého kraje a doplnil je i vlastními zápisy nápěvů. U některých písní zaznamenal i jejich varianty a pokoušel se sestavit znění, které pokládal za původní. Během svého plodného života si Sušil dokázal nalézt i spoustu spolupracovníků, které nadchl pro krásu národní písně a lidové tvorby vůbec. Díky jemu se začal o lidovou píseň zajímat např. hudební skladatel Pavel Křížkovský, kterého ze Sušilovy sběratelské činnosti zaujaly zejména lidové balady. Příkladem je jeho nejslavnější sbor Utonulá. František Sušil však nebyl pouze horlivým sběratelem národopisného materiálu. Sám také literárně tvořil, překládal a přispíval do řady časopisů. V roce 1847 vyšla první sbírka jeho veršů nazvaná prostě Básně. Roku 1851 následovaly Růže a trní, 1862 Sebrané básně. Posmrtně byly vydány Nové básně (1869) a Smíšené básně (1870). O básnictví se František Sušil zajímal také teoreticky. Nejvýznamnější je v tomto směru stať z roku 1856 Krátká prozodie česká. Z jeho překladů vynikají vedle překladů antických básníků Ovidia, Catulla, Propertia a Musea zejména překlady slovinské a ruské lidové písně. Přeložil také církevní zpěvy Hymny církevní, které pak byly podle jeho textů zpívány v moravských kostelích. Jeho časoměrné překlady antických básníků i jeho sbírky veršů již dáno upadly v zapomnění. Soubor jeho Moravských národních písní je však stále živý a pro poznání moravské lidové písně má obdobný význam, jako pro poznání české písně sbírka Erbenova...“
Konec jeho plodnému životu učinila zákeřná plicní choroba. Podlehl jí 31. května 1868 při léčení v Bystřici pod Hostýnem. P. František Sušil byl převezen do Brna a pochován na Ústředním hřbitově v Brně. V centru jihomoravské metropole je něm pojmenována ulice, a vedle vchodu do minoritského kostela na Minoritské ulici číslo 1, kde bydlel, je umístěna pamětní deska s jeho portrétem.
