Vedoucí CHDD na Moravci, Vladimír Jindra, v krátké historii domova uvádí:
„Padesátá léta byla charakteristická zintenzivněním boje komunistického režimu proti církvi. Byl již zpracovány konkrétní plány na zrušení všech řeholních řádů – mužských a poté i ženských v tehdejším Československu. Řeholníci byli vyhnáni ze svých klášterů. Práce schopní byli zařazeni do pracovních táborů, režimu nebezpeční do internačích táborů. Vyvstala otázka, co se starými a nemocnými kněžími a řeholníky. Bylo využito několika opuštěných klášterů, ve kterým pod státním dohledem a s omezením osobní svobody byli soustředěni staří a nemocní kněží a řeholníci. Jedním místem, kde vznikl charitní domov, byl Moravec, konkrétně budova bývalého Sanatoria sv. Rafaela. Sanatorium je neodmyslitelně spjato s osobou kněze P. Kašpara Dundy. Ten nechal, i přes nepochopení spolubratří kněží a představitelů obce, vybudovat na tehdejší dobu velkolepý projekt – vodoléčebné sanatorium. Sanatorium sv. Rafaela bylo slavnostně vysvěceno a předáno do užívání dne 25. srpna 1907. K vedení domu založil P. Kašpar Dunda Družinu sester sv. Rafaela, ze které se později stala Kongregace sester III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rafaela archanděla. Sanatorium se velice brzy stalo vyhlášeným místem nejen lázeňským, ale i duchovním. Konaly se zde pravidelné, hojně navštěvované exercicie pro různé stavy života církve.
Charitní domov pro duchovní na Moravci vznikl 10. května 1951. Toho dne se na Moravec přestěhovali obyvatelé (12 kněží a 30 řeholních bratří různých kongregací) a zaměstnanci (14 řeholních sester de Notre Dame) charitního domova z Velehradu. Budova Sanatoria nebyla stavěna pro trvalé bydlení, proto sestry s řeholníky museli hodně přestavovat. Příliv kněží a řeholníků byl stále větší a prostory bývalého Sanatoria již nestačily. Proto byl charitní domov dne 15. dubna 1953 rozšířen o Louisin dům. Tento dům nechala v roce 1881 vystavět princezna Louisa, pozdější majitelka velkostatku moraveckého, jako chudobinec pro 12 chudých lidí panství moraveckého. Počet kněží a řeholníků poté dále rostl a dosáhl až počtu 160. Po roce 1989 bylo umožněno kněžím a řeholníků odejít do soukromí nebo do svých řádových domů. Mnoho jich toho využilo a na uvolněná místa byli přijímáni laici. V dnešní době poskytuje charitní domov péči 91 obyvatelům, z toho 12 kněžím, 9 řeholním sestrám, farním hospodyním, maminkám kněží a všem, kteří chtějí prožít stáří v duchovním a klidném prostředí. Charitní domov poskytuje ubytování (jedno a dvojlůžkové pokoje), stravu a služby. Každý den je sloužena mše svatá, je zajištěna komplexní zdravotní a sociální péče.“
